Dopis věřícím v poselství

Kéž se Vám rozmnoží milost a pokoj od našeho Pána Ježíše Krista, v němž se nacházejí všechny poklady moudrosti a požehnání.

Tento dopis byl předložen našim přímým duchovním představeným a starším a je shrnutím záležitosti, která jim byla předložena. Vznikl po našem prvním společném rozhovoru, za který našim bratrům děkujeme.

Dopis obsahuje naše myšlenky a úvahy o službě Williama Branhama a jeho poselství ve světle křesťanství a Písma. Obsahuje informace, které někteří z Vás možná již znali nebo slyšeli, a také informace, které většina z nás neznala nebo jim nevěnovala pozornost. Věříme, že každý věřící má právo být plně informován o tom, v co má naprostou důvěru. Ať už tomu člověk věří bezvýhradně nebo ne, každý má právo na plný kontext.

Nikdo z nás o tuto záležitost neusiloval. Vedeni svým svědomím a Duchem svatým cítíme povinnost vyjádřit, čím jsou znepokojena naše srdce. Píšeme Vám, protože věříme v bratrské pouto, které nás spojuje v Kristu, protože se staráme o Pravdu a duchovní blaho všech věřících, o úsilí, které jsme vložili do budování společenství v našich zemích, a protože věříme, že Kristova církev se nebojí obtížných věcí, sebezkoušení a zakotvení v pravdě. Věříme „v psaní čárky, nikoli tečky“, čímž míníme podmíněnost našeho poznání, zjevení a porozumění, a myslíme to ve vztahu k sobě a ke všem spaseným a povolaným Boží milostí, tedy k jednotlivcům i celým společenstvím.

Když nasloucháme svědectvím o zázračném vysvobození a o vedení k hlubšímu chození s Bohem skrze poselství, nepochybujeme o tom, že za tím stál Bůh a vedl Vás až dosud. Postupem času jsme si uvědomili, že není na nás, abychom napsali tečku a říkali, že se „nemůžeme mýlit a toto je konec našeho hledání pravdy“. Věříme, že Bůh vedl naše rodiče a další bratry a sestry i v jejich předchozím putování z jednoho místa na druhé při hledání pravdy. Vždyť jejich ochotu zkušovat a v případě potřeby opustit to, co byli vyučováni, hledat pravdu za každou cenu, jsme považovali za ctnost. Bratr Branham to nazval „dávat čárku, ne tečku“. Kdo tedy rozhodl, že v předchozích postojích bychom měli používat kritické myšlení a rozsuzovat, a nyní bychom měli odložit kritické myšlení a začít používat stejné dogmatické a zastrašující techniky jako ty zkostnatělé denominace, ze kterých jsme odešli? Jeden z Vás, bratři, během rozhovoru řekl: „Ano, ale tato čárka má být v rámci poselství.“ Bratři, takové „psaní čárky“, tj. „toleranci různých názorů ve vlastní skupině“ praktikují všechny církve a skupiny, to není svědectví o žádné otevřenosti. Kritické myšlení není totéž, co kritika. Bible nazývá kritické myšlení rozsuzováním a spravedlivým soudem. Vyslýchat svědky pouze z jedné strany při soudním jednání je hřích a bezpráví. Podobně lze říci, že snaha o potvrzení své pravdy, bez přihlédnutí k vlastnímu omylu, není cestou pravdy, ale strachu a dogmatu.

V průběhu let, vychováni podle křesťanských hodnot vyučovaných v tomto poselství, jsme rostli v poznání a lásce k Božímu slovu a Slovu na tuto hodinu, jak bývá nazýváno učení Williama Branhama. Každý z nás má vlastní zkušenost s Duchem svatým, své oddělení od věcí tohoto světa a vstup na úzkou stezku evangelia. Od té doby jsme vždy toužili šířit plné evangelium a poselství, které Bůh zaslíbil a poslal v naší době prostřednictvím svého proroka. S velkou ochotou a radostí jsme se zapojili do práce s mladými lidmi. Sytili jsme se Božím slovem, fascinovaně jsme četli a naslouchali kázáním bratra Branhama. Ve věku 15 let chtěl bratr Joel, který neměl vlastní sbor, lépe poznat poselství, a využíval k tomu všechny příležitosti, které se mu naskytovaly. Hovořil s bratry na sjezdech nebo během návštěv, ptal se na vnitřní závoj, pečetě, polnice, věky církve, křest Duchem svatým a další záležitosti. Radost z toho, že máme Pravdu, působila, že jsme se cítili jako člověk, který byl v obchodě a dozvěděl se, že všechno patří jemu a chtěl se podívat do každého regálu. Joel, aby měl přístup ke všem dostupným kázáním, začal poslouchat poselství v angličtině. Když v kázáních slyšel, jak bratr Branham mluví o tom, jak různé pojmy znějí a co znamenají v původních jazycích Bible, pocítil v sobě tutéž přirozenou touhu být co nejblíže zdroji a začal se učit biblickým jazykům.

Gabriel, který je pátou generací v poselství, byl celý život ohromen tím, proč obdržel od Boha tak neuvěřitelnou milost. Nejen milost být věřícím a následovníkem Poselství, ale také milost správného pochopení poselství, ve kterém byl vychován, když lidé a sbory všude kolem něj upadly do falešného učení a nesprávných výkladů poselství. Už jako náctiletý cítil palčivou touhu zasvětit svůj život překládání a šíření Poselství. Ještě než byly veřejně dostupné nástroje pro studium Poselství, jako je program The Table, měl dokonale organizovanou knihovnu Poselství v tisku, PDF a ve zvuku, a používal ji ke čtení a poslechu poselství v angličtině, polštině a češtině, k podrobným poznámkám a k tomu, aby se pokusil pochopit výklad Božího slova, který přinesl bratr Branham.

Gabriel miloval to poselství a podílel se na velkém počtu projektů souvisejících s překladem, korekturou, tiskem a nahráváním poselství v polštině a češtině. Z vlastní iniciativy pracoval na přípravě českých webových stránek informujících o službě bratra Branhama. Věřil, že pokud je toto poselství pravdivé, pak o něm musí vědět celý svět. V prvním ročníku na vysoké škole se setkal s misionáři mormonské víry. Protože věděl, že mají svého vlastního proroka Josepha Smitha, snažil se jim vysvětlit, že se mýlí, protože jejich víra v Knihu Mormonovu je neslučitelná s varováním ve Zjevení 22:18. Dokazoval, že prorokem poslaným pro naši dobu je William Branham.

Každý projev nejednoty, nedostatku bratrské lásky a duchovní stagnace jsme přijímali se smutkem a chtěli jsme, aby se církev budovala, rozšiřovala a aby celá nevěsta byla shromážděna a připravena na vytržení. Joel svědčil ve škole a pak v práci, každá příležitost byla dobrá ke sdílení poselství na tuto hodinu.

Když Joel mluvil s mnoha katolíky, svědky Jehovovými a nevěřícími, viděl smutný obraz „denominačního myšlení“, o kterém slyšel v poselství – uzavřenou mysl a jejich neochotu jít mimo svou komfortní zónu, mimo to, co byli vyučováni, a báli se proti tomu mluvit. Svědek Jehovův nemohl přijmout cizí materiály, neznal historii svého vlastního hnutí a jeho selhání, pouze aktualizovanou a opravenou verzi. Svědkové působili dojmem, že jejich jediným absolutnem je Bible, ale když se dostali k jádru učení, které spojuje „první ovce“ evangelia a 144 000 ve Knize zjevení, biblická vysvětlení skončila a začal příběh „moudrého otroka“. Katolíci, kteří neznali své vlastní učení, prostě nechtěli číst Bibli bez výkladu kněze. Ti, kteří byli s touto záležitostí lépe obeznámeni, uvedli, že Boží slovo je absolutem, ale autorita k jeho výkladu neleží v rukou věřících, ale v rukou magisteria, pomazaného učitelského úřadu v Církvi.

Joel došel k závěru, že rozhodně nechce sám mít tento přístup a že aby nebyl pokrytec, měl by být příkladem stejných standardů, které vyžaduje od ostatních. Stáli jsme s letáky v Čenstochové a říkali kolemjdoucím katolíkům, aby předem nesoudili, ale aby se sami přesvědčili – pokud mají pravdu, nemají se bát ji ověřit. Z toho plyne, že my sami bychom měli být schopni kráčet po mostě, který jsme postavili, a nebát se, že se pod naší váhou zřítí, ale že má pevné základy a jako každá pevná budova se nebude kolísat. Podíváme-li se na příklad muslimské indoktrinace islámem, můžeme snadno dojít k závěru, že toto náboženství vděčí za svůj úspěch více než 1400 letům nevědomosti a slepé poslušnosti založené na strachu. Pokud Mohamed řekl, že Ježíš nezemřel na kříži a že Miriam, Ježíšova matka, byla stejná Miriam, která byla sestrou Árona a Mojžíše, pak zpochybňovat tuto skutečnost a odvolávat se na text Nového zákona je dle islámu pýchou a neposlušností.

Když jsme pozorně četli Bibli a naslouchali poselství, narazili jsme na výroky bratra Branhama, které se lišily od toho, co bylo napsáno v Bibli, ale to nepodkopávalo naši víru v poselství. Věděli jsme, že bratr Branham nemusí být neomylný, aby byl prorokem. Neomylné bylo jeho zjevené učení jako celek, jeho oprava omylů vyučovaných po léta v denominacích, jeho zjevení tajemství a výroků ve jménu Páně („Tak praví Pán“). Poselství bratra Branhama – jeho učení – mělo u nás důvěru stejně jako Písmo. Nemusíme rozumět každé záhadě a být schopni vysvětlit každou hádanku, abychom uvěřili z toho, co bylo jasně prezentováno. Kromě toho každý z nás viděl rozdíl mezi námi a mezi lidmi mimo Poselství – chtěli jsme se živit Božím slovem a ne věcmi tohoto světa, chtěli jsme žít pro Boha.

Od svého raného mládí se Gabriel zajímal o to, co se děje v řadách Poselství po celém světě. Protože uměl anglicky, četl mnoho materiálů a svědectví lidí o životě a službě bratra Branhama a chtěl tyto věci znát co nejpřesněji. Nově vzniklý web believethesign.com ho fascinoval, dokonce ho chtěl přeložit do češtiny. Když viděl, že názor autorů této stránky na bratra Branhama se po důkladném prozkoumání historických faktů změnil o 180 stupňů, nemohl tomu uvěřit. Po přečtení několika článků zjistil, že tyto věci nejsou malými rozpory, ale že je zde v sázce samotná podstata toho, zda byl bratr Branham prorok a jeho slova se naplnila nebo ne. Maje v mysli radikálně odlišný obraz osoby a života bratra Branhama, utvářený posloucháním poselství a čtením knih Owena Jorgensena, nechtěl se vystavit pochybnostem o poselství a rozhodl se od těchto věcí odstřihnout. Na svém počítači nainstaloval program, který zcela zablokoval přístup na tuto webovou stránku a zabezpečil tento program heslem takovým způsobem, aby nebylo možné změnit nastavení. Místo toho začal usilovně studovat, co na tyto problémy říkají lidé, kteří byli pevně zakotveni v poselství a nebáli se čelit kritice na obranu Pravdy. Takovými zdroji byly především webové stránky churchages.net a PTM Contender.[1]. Ke svému překvapení zjistil, že odpovědi těchto lidí na námitky proti Poselství jsou jen zoufalým pokusem smířit nesmiřitelná prohlášení a fakta. Byl si 100% jistý, že kdyby se sám vydal do Jeffersonville, určitě by našel v archivech článek o 16 lidech, kteří se utopili v řece Ohio během stavby mostu. Úzkostlivě čekal, až věřící ze Spojených států konečně jednou provždy zavřou ústa kritikům poselství, ale k tomu nikdy nedošlo.

Když Joel v roce 2012 slyšel o lidech, kteří opustili Poselství, nedokázal si představit, proč by někdo něco takového dělal. Když slyšel, kolik kazatelů na Ukrajině odmítlo Poselství kvůli oblaku z 28. února 1963, nechápal, proč by mělo být příčinou něco tak triviálního, protože Poselství bylo o něčem víc než jen o oblaku (tehdy si ještě neuvědomoval, jak důležitý byl oblak pro bratra Branhama a jeho učení – v našich kruzích to nebylo tak zdůrazňováno). Joel sledoval události ve sboru bratra Jenkinse v Limě ve státě Ohio a více než dvě hodiny pozorně naslouchal obhajobě oblaku, kterou představil nový pastor Chad Lamb. Brzy byl sám pozván, aby se podílel na přípravě prezentace vysvětlující, proč raketa Thor nebyla příčinou vzniku oblaku. Prezentace nakonec nevznikla.

Joel neměl problém, když bratr Branham řekl, že „legie“ znamená „mnoho“ – v hebrejštině, i když to bylo latinské slovo, nebo že Betlém neznamená dům Božího chleba, ale dům chleba. Začal se ale divit, když slyšel, že „v Bibli Bůh nazval proroky orly“ nebo že v Genesis 1:18 Abraham oslovoval Boha „Elohim“, ačkoli původní text jasně ukazoval, že ho oslovoval jako JHVH nebo Adonai, nikdy jako Elohim. Taková místa vedla k malým dilematům, kdy si člověk musel vybrat, zda přijme to, co říká text, nebo to, co říká prorok. Použil však slova proroka, že „jeho slova selžou, ale Bible nikdy neselže“. Od té doby se Joel modlil o další zjevení, byl odhodlanější odstranit všechny pochybnosti a stejně jako Berejci důkladně prozkoumat každou záležitost.

Postupem času se začaly objevovat různé faktory, stále závažnější rozpory s Biblí, které nešlo snadno odbýt a nebylo snadné s čistým svědomím tvrdit, že se striktně držíme toho, co říká Boží Slovo. Existoval jasný rozpor mezi nadpřirozeným jednáním, který jsme znali z kázání a kazet, a našimi životy jako věřících. Ani poté, co jsme shromáždili nejlepší svědectví z našich sborů, jsme to nemohli porovnat s tím, co se zdálo být „nadpřirozeným každodenním životem“ v kázáních. Na druhé straně opakované vysvětlování našich bratří, proč se určité věci nedějí, špatně dokazovalo, že máme skutečně něco, co sborům kolem nás chybí, protože jakékoli nadpřirozené Boží jednání mezi námi se nijak nelišilo od svědectví o tom, co se děje v denominačních sborech. Byli jsme vychováváni k víře, že Poselství přivedlo naši víru zpět ke Skutkům apoštolů, a ptali jsme se sami sebe, proč se mezi námi nedějí věci jako mezi apoštoly. Ačkoli naše církve teoreticky věřily v dary Ducha svatého, dar proroctví se vůbec neprojevoval a dar jazyků byl extrémně vzácným jevem. Odpovědi na naše otázky na toto téma se obvykle omezily na konstatování, že nemáme hledat dary, ale Dárce, a že pokud po těchto věcech toužíme, měli bychom začít u sebe. Ale neznamenala náhodou myšlenka „Dárce a ne dary samotné“ to, že také dostáváme s Dárcem i dary? Někdo může mít dary, ale bez dárce, protože dárce mu zanechal dary, ale může někdo bez darů říci, že má dárce? Může se člověk se suchou studnou chlubit, že má něco lepšího než člověk s lahví vody?

Jak čas plynul, Gabriel se nedokázal vyrovnat s výkladem bratra Branhama o andělu ze Zjevení 10:7. Snažil se ze všech sil ověřit, jak je místo uvedeno v originále, a zjistil, že Zjevení 10:7 v kontextu Zjevení 9:13 a 11:15 prostě nemůže přijmout, protože by musel porušit své křesťanské svědomí, které je založeno na autoritě a spolehlivosti psaného Božího slova. Ať už byly tyto pasáže Písma čteny jakýmkoli způsobem, prosté čtení s porozuměním v žádném případě nenaznačovalo spojení textu ze Zjevení 10:7 s andělem církve v Laodiceji ze Zjevení 3:14.

K tomu se přidaly vnitřní rozpory bratra Branhama se sebou samým. Nesrovnalosti, které jsme nemohli ospravedlnit pouhou roztržitostí nebo progresivním zjevením. Jednoduchým příkladem je učení o Danielových sedmdesáti týdnech, o kterém bratr Branham v kázáních před sérií v roce 1961 učil, že Kristus naplnil prvních 3,5 roku posledního týdne (57-1002, 517) a že po vytržení zbývá 3,5 roku do začátku tisíciletí (57-1006, 716), pak v sérii Sedmdesáti týdnů přinesl pod pomazáním velmi uspořádané učení, používaje k tomu (což pro nás nebylo žádným tajemstvím) systém Clarence Larkina. Učil, že 3,5 roku není o Kristu, ale o Antikristovi (61-0730e, 108, 141) a že Nevěsta odchází 7 let před začátkem tisíciletí (61-0806, 192). Nebylo by na tom nic špatného, kdybychom prohlásili, že až do roku 1961 neměl v této věci žádné zjevení a pak učil podle zjevení, které mu bylo dáno a které Bůh předtím zjevil Larkinovi. Vyvstává problém, že v Pečetích, opět pod pomazáním, učí totéž, co učil před rokem 1961, a protože nekáže na základě výkladu Larkina, opět směšuje obsah veršů 26 a 27 z Da 9 (63-0318) a také se vrací k tvrzení, že po vytržení zůstává 3,5 roku (64-0823e, 224). To znamená, že celé učení o 7 letech v sérii zvláštních kázání z roku 1961 o Danielových týdnech je opět neaktuální.

Když Gabriel četl sérii kázání bratra Branhama o sedmdesáti týdnech Daniele, byl znepokojen rozporem mezi slovy bratra Branhama v této knize a jinými částmi poselství. Zeptal se tedy na to dvou důvěryhodných bratří. Jeden z nich mu řekl, že bratr Branham později řekl lidem, že těch 3,5 nebo 7 let asi špatně pochopili. Ale prohlášení bratra Branhama byla velmi jasná a neexistoval způsob, jak je špatně pochopit. Druhý bratr odpověděl podle bratra Lonnieho Jenkinse, který řekl, že toto období bude trvat buď 3,5 nebo 7 let a že si tím nemůžeme být jisti. Žádný z bratrů se nesnažil najít odpověď na stránkách Bible. Gabriel nenašel žádnou odpověď ani v poselství ani u bratří, a tak začal zkoumat, co o tom říká Bible.

Naše důvěra k bratru Branhamovi se začala zmenšovat a my jsme se s ještě větší opatrností dívali na další problematické výroky, o nichž jsme dlouho věděli, ale nepokoušeli jsme se je řešit. Cítili jsme ohrožení, hledali jsme útěchu v Bohu a v Jeho Slově a rozhodli jsme se prozkoumat nejdůležitější potvrzení jeho služby a proroctví, abychom se upevnili v tom, že skutečně věříme v pravdu.

Stejně jako mnozí z vás, bratři, ani my jsme nepřijali poselství kvůli oblaku, fotografii z Houstonu nebo jiným viděním nebo výrokům. My dva jsme v tomto poselství vyrostli, a stejně jako mnozí z těch, kteří k němu byli přivedeni, jsme o něm byli přesvědčeni svědectvími, proměnou života a tím, jak moc nás víra v poselství odlišuje od lidí ze světa. Uvědomili jsme si však, že i kdyby nám subjektivně tyto věci stačily, nejsou to objektivní důkazy poslání bratra Branhama jako proroka v duchu Eliášově.

Z ohledem na naše svědomí jsme se rozhodli poctivě prověřit, zda to, na čem stavíme, obstojí ve světle psaného Božího slova – Bible, stejně jako ve světle nepopiratelných historických faktů.

V našem dopise se pokusíme poctivě představit klíčové záležitosti, které se pro nás ukázaly jako problematické. Zjištěné skutečnosti považujeme za velmi závažné a jejich váha (těch na páskách i mimo ně) v našich očích jasně převažuje nad tím, co jsme dosud považovali za potvrzení nebo obhajobu. Jsme však otevřeni rozhovorům a úvahám o mnoha z těchto záležitostí. I když se některé věci zdají být rozhodující, naučili jsme se být otevření a vždy přiznat chyby z naší strany.

Laskavě vás žádáme, abyste si poctivě a upřímně přečetli následující otázky týkající se důvěryhodnosti Williama Branhama – jeho důvěryhodnost je zásadně důležitá, protože většina toho, co víme o Poselství, pochází z jeho úst. Dále v dopise zmiňujeme proroctví a výroky ve jménu Páně („Tak praví Pán“), jedinečnost a původ jeho učení a slučitelnost jeho učení s Písmem Starého a Nového zákona.

Problémy s důvěryhodností bratra Branhama

Níže představujeme několik záležitostí, které, jsou-li pečlivě prostudovány, mohou naznačovat nedostatek důvěryhodnosti v příbězích vyprávěných bratrem Branhamem. Nechceme lpět na přeřeknutí a drobných chybách v datech nebo místech. Každý z nás je lidská bytost a všichni děláme tyto typu chyby. Jde o to, že události, z nichž nemalý počet je považován za potvrzení jeho prorockého pověření, jsou běžně vyprávěny protichůdnými způsoby. Vyvstává tedy otázka: proč vypráví tyto zázračné události jedním způsobem a podruhé jiným způsobem? Která verze události se skutečně odehrála? Za předpokladu, že se odehrála jedna verze, proč jindy vyprávěl stejnou událost diametrálně odlišně? Koneckonců, obě verze nemohou být pravdivé.

Lze říci, že některé z těchto otázek jsou malé a nevýznamné nesrovnalosti. Ale jak může někdo věřit někomu v důležitých věcech, které mají potvrdit výlučnost jeho služby, když malé a bezvýznamné záležitosti jsou jasně a nepopiratelně změněny tak, že nesrovnalost nemůže být přičítána pouhé lidské nedokonalosti? Jiné z těchto problémů však nejsou malými a nevýznamnými nesrovnalostmi. To nejsou věci podobné těm, které nacházíme v Písmu, jako například zda Petr třikrát zapřel Ježíše a pak kohout zakokrhal, nebo zda k prvnímu kokrhání kohouta došlo již po Petrově druhém zapření. Všichni víme, že každé v evangelium bylo napsáno jiným autorem a že si neodporují. Ale v případě bratra Branhama se zabýváme porovnáním vyprávění stejných událostí toutéž osobou, takže vše by mělo být o to důslednější. A přesto je to úplně jiné.

Chlapec ve Finsku

Všichni určitě znáte příběh, který bratr Branham mnohokrát vyprávěl – o vzkříšení chlapce jménem Kari Holma z mrtvých po autonehodě ve finském Kuopiu. Cesta bratra Branhama do Evropy byla podrobně popsána ve zvláštním vydání časopisu Voice Of Healing. Fotokopii celého čísla tohoto časopisu lze nalézt na následujícím odkazu:

V tomto časopise je několik svědectví různých lidí, každý z nich vypráví zážitek z cesty ze své vlastní perspektivy. Událost dopravní nehody je popsána dvakrát.

Bratr Jack Moore ho vzal do náruče a odnesl k nám do auta. Viděli jsme, že je mrtvý. Podíval jsem se na malého chlapce a myslel jsem, že ho poznávám. Pak jsem si vzpomněl, že to byl ten malý chlapec, kterého jsem viděl ve vidění, který byl ve věku mezi 8 a 10 lety, měl světle hnědé vlasy a byl špatně oblečený. Přitiskl jsem ho k sobě a začal se modlit. Najednou se mu vrátil život.

Když jsme dorazili do nemocnice, byli jsme překvapeni, když jsme se dozvěděli, že stejné auto srazilo také jiného chlapce a hodilo ho přes silnici. Nevšimli jsme si ho, protože nebyl v dohledu a jiné auto ho vzalo a odvezlo do nemocnice.

Na straně S vypráví o stejné události Vilho Soininen, místní pastor a jeden z organizátorů shromáždění ve Finsku.

A přesto onoho pátečního odpoledne došlo k neuvěřitelné a hrozné události, která nabyla velkého významu pro bratra Branhama a lidi, kteří byli jejími svědky. Tři plná auta podnikla nezapomenutelný výlet na nedalekou rozhlednu v Puijo posazenou na kopci s krásným malebným výhledem. Tato cesta byla jednou z mých nejcennějších vzpomínek na to, jak nám Bůh žehná. Pak, na zpáteční cestě z Puijo, došlo k hrozné nehodě. Auto před námi nemohlo objet dva kluky, kteří vyběhli na silnici přímo pod jeho kola, načež byl jeden vyhozen na chodník a druhý asi 5 metrů daleko do pole. Jednoho chlapce v bezvědomí odnesli do auta přímo před námi a druhého, Kari Holmu, vzali do našeho auta a dali do náruče bratra Branhama a paní Isaacsonové, kteří seděli na zadním sedadle. Bratr Moore a Lindsay seděli se mnou na předních sedadlech.

Když jsme spěchali do nemocnice, zeptal jsem se přes tlumočnici, paní Isaacsonovou, jak se chlapci daří. Bratr Branham nahmatal chlapcův puls a odpověděl, že chlapec vypadá jako mrtvý, protože nemá vůbec žádný puls. Pak bratr Branham položil chlapci ruku na srdce a uvědomil si, že nebije. Pokračoval v kontrole chlapcova dechu, ale nezjistil, že by dýchal. Pak poklekl na podlahu auta a začal se modlit. Bratři Lindsay a Moore se také modlili, aby byl Pán milosrdný. Když jsme se asi o pět nebo šest minut později blížili k nemocnici, ohlédl jsem se a k mému překvapení chlapec otevřel oči. Když jsme chlapce nesli do nemocnice, začal plakat a já jsem si uvědomil, že se stal zázrak.

Přesně stejné svědectví bylo později publikováno v knize Gordona Lindsaye The Man Sent from God (Muž Bohem poslaný).

Tak jsme poklekli a požádali lidi, aby sklonili hlavy. Řekl jsem: „Nebeský Otče, Ty, který jsi mi to řekl, jsi pravý a živý Bůh. A vím, že Tvoje slova nezklamou. A hle, prosím Tě, Pane, abys potvrdil své slovo svému služebníkovi. A to je ten chlapec, o kterém jsi řekl, že povstane. Proto: Smrti, nech ho jít.“ A chlapec vstal, křičel a vyskočil a běhal všude kolem. Kolik z vás to četlo ve svých knihách? Podívejte se na vaše knihy... To je popsáno v knihách. Vidíte „Hlas uzdravení“. A pokud chcete přijít do mé kanceláře, jsou tam zástupci Finska… stáli tam a sledovali, co se děje. Aleluja. Úžasná milost, jak sladký je její zvuk. Všichni démoni z propasti to nemohli zastavit. Ale nebyl jsem to já, kdo chlapce uzdravil. Bůh už ukázal, co se stane.

Řekl jsem: „Zastavte se všichni!“ Stál tam starosta města... Řekl jsem:„Pokud se tento chlapec do dvou minut nepostaví na nohy, jsem falešný prorok. Můžete mě vyhnat a vyhodit z Finska… Ale je-li tomu tak, pak byste měli dát svůj život Kristu.“ To souhlasí. Stáli, ani se nehnuli.

Při čtení vyprávění br. Branhama a pastora Soininena z časopisu Voice Of Healing (Hlas uzdravení) a vyprávění z kázání br. Branhama si člověk nemůže nevšimnout vážného rozporu v běhu událostí. Otázkou není, zda se tato událost skutečně stala, ale co se stalo po nehodě.

Sám bratr Branham ve svém svědectví v časopise píše, že vzali chlapce do auta a cestou do nemocnice se modlili za navrácení života. Totéž potvrzuje pastor Soininen. Bratr Branham naproti tomu ve svých kázáních opakovaně vypráví zcela odlišný příběh. Tvrdí, že modlitba za navrácení života se konala na místě nehody, že starosta města byl přítomen a chlapec okamžitě vstal z mrtvých a začal pobíhat po místě.

Naše otázka zní: proč takový nesoulad? Proč sám bratr Branham nejprve mluvil o převozu chlapce do nemocnice a modlitbě v autě, což potvrdil i pastor Soininen, a později ve svých kázáních řekl, že chlapec okamžitě vyskočil na nohy poté, co se modlil na místě? Obě verze se nemohly stát.

Muž z Windsoru

Dalším známým příběhem, který bratr Branham často vyprávěl, je událost v modlitební řadě, která se konala ve Windsoru, Ontario, Kanada. Muž přišel do modlitební řady ne proto, aby byl uzdraven, ale aby odhalil Williama Branhama jako podvodníka. Na modlitební lístek uvedl několik nemocí, kterými ve skutečnosti netrpěl. Očekával, že William Branham učiní nadpřirozenou diagnózu údajných nemocí napsaných na lístku, aby ho mohl odhalit jako lháře. Když byl muž v modlitební řadě, William Branham u něj neodhalil žádnou nemoc, ale ve vidění viděl skupinu lidí, kteří se připravovali na tuto akci. Pak nemoci, které napsal na modlitební lístek, padly na tohoto muže jako trest.

Bratr Branham opakovaně vypráví tento příběh ve svých kázáních. Vyprávění se velmi liší v tom, co se následně stalo s tímto mužem. Zde jsou některé citáty:

Pak, několik večerů poté, jsem byl ve Windsoru v Ontariu. Na tom shromáždění jsem měl čtrnáct tisíc [lidí].

Na shromáždění byl muž, který si myslel, že je to jen „malovaná parta“. Šel a dostal modlitební lístek v jedné z řad, předstíraje, že je nemocný. A šel a napsal na modlitební lístek všechny nemoci, které měl atd. A pak to dal vedoucímu modlitební řady. Já nikdy nevidím ty lístky. Lístky jsou sbírány. Pomyslel si: „Prostě uvidím, o co jde.“

Pak přišel a napsal to na modlitební lístek, přiblížil se. Řekl jsem: „Dobrý večer, pane.“

A vzal jsem ho za ruku. Nebyly tam žádné vibrace. Podíval jsem se na něj; viděl jsem ho a dva muže, jak stojí naproti stolu v místnosti a něco kreslí.

Zeptal jsem se: „Proč jsi měl ve svém srdci úmysl pokusit se někoho oklamat?“ Řekl jsem: „Bůh je schopen tě hned teď usmrtit.“

Padl na zem a začal pronikavým hlasem křičet. Řekl: „Bože, smiluj se nade mnou.“

Řekl: „Bratře Branhame, myslel jsem si, že je to jen 'padělek'. Upřímně, je pro mě nějaké odpuštění?“ Bylo.

69 Muž v obecenstvu zvolal: „Ano, kazateli. Byl jsem s ním.“ A ten muž přišel ke mně, padl a chytil mě za nohavici kalhot.

Řekl jsem: „Nemoc, kterou jsi napsal na tento modlitební lístek, tě bude provázet po zbytek života.“ A tak to je.

15 Bratře, řekl jsem: „To, co jsi napsal na svůj modlitební lístek, je na tobě. Teď to máš.“ A tak se stalo. Upadl, chytil mě za nohavici kalhot. Řekl jsem: „Pane, toto je mezi vámi a Bohem, ne mezi mnou.“ Řekl jsem: „Je to mezi vámi a Bohem.“ Pokud vím, tento muž je dnes na věčnosti, mrtev. Vidíte?

A tento muž řekl: „Toto je pravda Všemohoucího Boha. Souhlasí. Přesně tak.“ Muž mě chytil za nohavici a řekl: „Modli se za mě, bratře Branhame.“ Řekl jsem: „Toto je nyní mezi tebou a Bohem. Není to v mých rukou. Teď je to tvoje věc.“ A tento muž je dodnes upoután na lůžko.

A on řekl: „Ó, modlete se, modlete se za mne, aby...“ Byl kazatelem. Řekl jsem: „Nemám s tím nic společného. Zaklínal ses. Takže máš to, co jsi dal na modlitební lístek.“ S křikem vyběhl z budovy. Tak to bylo. Nevím, co se dělo dál. Vidíte?

A já jsem řekl: „Máš to, co jsi dal na svůj lístek. Jak rakovina, tak tuberkulóza“. A spadl na pódium. A již nikdy jsem o něm neslyšel, dostal jsem jen dopis od nějakých lidí, že je ve vážném stavu. Takže si nehrajeme na církev.

Řekl jsem: "Teď...?“ Chytil mne na pódiu za kalhoty. Řekl jsem: „Co jsi napsal na modlitební kartičku, tuberkulózu a tak dále, to je teď na tobě.“ Muž zemřel asi o rok později. Mnozí z vás to slyšeli.

A já jsem řekl: „No, máš to, co jsi dal na svou modlitební kartu.“ A ten muž tam běží, takže... Řekl jsem: „Bože, buď milosrdný.“ „Bratře Branhame, to je pravda.“ Vytáhli ho ochrnutého a on je stále ochrnutý.

A já jsem řekl: „Protože jsi to řekl a dal sis to na modlitební kartu, teď to máš.“ Zemřel asi po šesti týdnech.

To vyvolává otázku: Proč bratr Branham uvedl šest různých verzí toho, co se onomu muži později stalo? Rozpor ve vyprávění této události nevylučuje možnost, že se událost stala, ale zpochybňuje celkovou důvěryhodnost vyprávění bratra Branhama. Jak může být někdo mrtvý v roce 1954 a upoután na lůžko v roce 1956? Zemřel tento muž za šest týdnů, za šest měsíců, za rok, nebo je stále naživu? Na místě ochrnul, vytáhli ho ven a zároveň vyběhl z budovy?

Křest v roce 1933

Jednou z nejdůležitějších událostí rané služby bratra Branhama bylo ukázání se světla a hlasu během křtu v řece Ohio v červnu roku 1933. Tato událost je považována za Boží potvrzení bratra Branhama jako Eliáše před druhým příchodem Krista. Podrobná analýza jeho prohlášení na toto téma, svědectví ostatních a novinové články naznačují, že obecně přijímaná verze této události se liší od reality, která se v té době skutečně odehrála.

V letech 1950–51 bratr Branham tuto událost několikrát líčí, ale ani jednou se nezmiňuje o hlasu, který měl pronést slova: „Jako byl Jan Křtitel poslán před mým prvním příchodem, tak i tvoje poselství bude předcházet mému druhému příchodu.“ Zde jsou slova bratra Branhama z oněch let:

Ale objevilo se to při řece Ohio před téměř deseti tisíci lidmi, když jsem v srpnu křtil. To odpoledne jsem pokřtil asi pět set lidí. Stovky těchto lidí stály a sbor zpíval: „Stojím na břehu Jordánu.“ Byly asi čtyři hodiny. Dva týdny nepršelo.

Vedl jsem svého sedmnáctého kandidáta do vody. Zeptal jsem se, jestli věří. Potvrdil. Činil ve shromáždění pokání? Ano. Zvedl jsem ruku a řekl: „Otče, zatímco já křtím tohoto chlapce vodou, kéž ho pokřtíš Duchem svatým.“

A když jsem začal, něco udělalo „fju“. Vzhlédl jsem. Uslyšel jsem hlas. Řekl: „Podívej se nahoru.“ Tisíce lidí stály na březích řeky Ohio směrem k Louisville. Byl o tom velký článek v novinách.

A díval jsem se – přímo z nebe, z místa tak velkého, jako je toto pódium, modrá obloha se vařila jako voda... Přímo z ní sestoupil veliký objekt, jako hvězda, která se točí, dělá „fju“ [bratr Branham napodobuje zvuk], sestupuje přímo viditelná očima. Sestupovala dolů a z dálky vypadala jako hvězda. Když se přiblížila, vypadalo to jako vířící oheň Světla, který sestoupil dolů a zastavil se nad místem, kde jsem stál. Pak se [ten oheň] vrátil přímo do nebe. Vody se uklidnily.

V novinách byl velký článek: „Tajemná hvězda se zjevuje nad kazatelem při křtu.“ A tak dále, stále to přicházelo.

Když jsem pokřtil stovky lidí na řece Ohio poblíž Spring Street v Jeffersonville, kde se tisíce lidí tísnily na břehu... Přesně ve dvě hodiny odpoledne jsem pokřtil sedmnáctého člověka. Začal jsem se modlit a tisíce lidí stály a dívaly se. A z nebes přišla tato zelená, vířící velká hvězda v dálce. Když se přiblížila, bylo to Světlo, ohnivý sloup.

Zdá se mi, že to byla tatáž věc, která vedla děti Izraele ve dnech Mojžíšových. A dnes je v Církvi. Dnes večer je zde – stejný ohnivý sloup.

Když mi to řekl... On řekl: „Jako byla Mojžíšovi dána dvě znamení, aby potvrdil svou službu, tak i tobě budou dána dvě znamení. A podle těchto znamení lidé uvěří.“ A teď je to tady. S vědomím, že je to tentýž Anděl smlouvy.

A sestoupil, když tam stály stovky a stovky lidí – lidé začali omdlévat a padat a podobně. Noviny uveřejnily skvělý článek: „Mystická hvězda se zjevuje nad kazatelem ve dvě hodiny odpoledne při křtu.“ Tak se to stalo.

Přátelé, seberte se. Nastala hodina. Už bylo hodně „hraní si na náboženství“. Bylo hodně církevní zábavy. Ale přišla hodina, kdy Bůh povolává svůj lid. Souhlasí. A potvrzuje to znameními a zázraky. A to je vše.

A tady je to napsáno. Přečíst si to může každý. Leží to zde [k dispozici] kdykoliv a pro každého. Podívejte se na to.

Asi před dvanácti lety jsem pokřtil svou první skupinu po jednom ze svých probuzeneckých shromáždění v Jeffersonville v Indianě, kde jsem v té době žil – vlastně tam, kde mám domov. A stáli tam na břehu řeky Ohio, kde byli shromážděni. A když jsem křtil... Bylo to ve dvě hodiny večer, v červnu. A sedmnáctého kandidáta, kterého jsem pokřtil ve vodě v řece Ohio poblíž Spring Street – slyšel jsem, jako by něco říkal, a cítil jsem, jak mě něco chytá. A vzhlédl jsem. A pak tento vír sestoupil z nebe – na místo, kde jsem stál.

Noviny Courier Journal o tom uveřejnily článek s názvem „Mystická hvězda se objevuje nad místním baptistickým pastorem při křtu u řeky“. Nevěděli, co to je. A myslím, že až deset tisíc lidí vidělo, jak to sestoupilo tam, kde jsem stál, a vrátilo se do nebe. Sestoupilo to přesně tam, kde jsem stál, a vrátilo se do nebe. No, já... Mnozí se mě ptali, co to znamená. A já jsem řekl: „Nevím.“.

Ale vzpomínám si na dobu, kdy ho zástupy tisíců, deset tisíc jednou viděly sestupovat ve dvě hodiny odpoledne a stát tam, kde jsem byl já, a noviny o tom všude burácely.

Knihy Prorok navštěvuje Jižní Afriku, Muž Bohem poslaný a traktát Ježíš Kristus tentýž včera, dnes a na věky také zmiňují světlo při křtu, ale neříkají nic o hlasu. V knize Muž Bohem poslaný je však velmi podobné proroctví, o kterém se bratr Branham později zmiňuje v souvislosti se křtem u řeky Ohio.

Druhou událostí bylo poselství přinesené v Duchu a poté vyložené, které se nás hluboce dotklo. Znělo to téměř stejně jako dvě další poselství na dvou jiných shromážděních bratra Branhama. Bylo to tedy dokonalé svědectví o pravosti této pomazané bohoslužby. Tato zpráva byla přinesena s takovou silou, že se nám zdála mimozemská. V jejím jádru byla slova, že stejně jako Jan Křtitel předcházel prvnímu příchodu Ježíše, tak Pán posílá tohoto evangelistu a jemu podobné, aby upoutali pozornost lidí a připravili je na Jeho druhý příchod. O několik měsíců později jsme slyšeli stejné poselství znovu na velkém sjezdu bratra Branhama v Tulse v Oklahomě. Toto poselství přinesla sestra Anna Schraderová, které jsme později velmi cenili. Tato slova se hluboce dotkla našeho srdce.

Sám bratr Branham považoval Annu Schraderovou za člověka s darem proroctví. V 50. a 60. letech byla díky svým charismatickým darům známou osobou v letničních kruzích. Časopis Voice Of Healing zmiňuje její roli v uzdravovacích kampaních bratra Branhama (bratr Branham byl tehdy šéfredaktorem tohoto časopisu; až do roku 1952).

Tomuto velkému probuzení [Branhamově kampani New Life Tabernacle], které trvalo od 25. 11. do 4. 12., předcházelo deset dní přípravných shromáždění, na nichž byla hlavní kazatelkou sestra Anna Morehead Schraderová, Pánova mocně pomazaná prorokyně. Sestra Schraderová také významně přispěla během Branhamovy kampaně prostřednictvím různých darů Ducha, které skrze ni pokorně působily.

Kolik z vás ví, že vidění vás mohou téměř zabít? Ježíš... Jedna žena se dotkla jeho roucha a vyšla z něho moc. Znáte to? Tady je malá slečna Schraderová. Dnes jsem s ní mluvil. Divíte se, proč takhle leží. Má dar proroctví. To je to, co k tomu vede.

Bratr Branham poprvé vypráví o hlasu v kázání Věříte nyní (17 srpna 1952). To bylo po publikaci knihy Gordona Lindsaye, která zahrnovala proroctví Anny Schrader.

7. září 1982 Lee Vayle vypráví o svém rozhovoru se sestrou Medou Branhamovou (lze to poslechnout i v audiozáznamu):

„Ale“, řekla [Meda], „slyšela jsem slova, která zněla: 'Jako byl Jan Křtitel poslán (víte), aby předcházel prvnímu příchodu Pána Ježíše Krista, tak tvoje poselství přijde před druhým příchodem.' … Ale víš co, bratře Vayle, když jsem mluvila s bratrem Billem, řekla jsem: 'Bille, slyšela jsem, co bylo řečeno, ale, Bille, byl to tvůj hlas, který to řekl.' A řekla: „Podíval se na mě zešikma jako, víte ...?... Jen se usmál a šel.

Vyprávění bratra Branhama o této události se značně liší co do počtu pokřtěných lidí a počtu lidí, kteří tuto událost sledovali.

Na internetu je svědectví muže jménem Bruce Hall, který osobně znal lidi, kteří byli očitými svědky tohoto křtu. Jedním z těchto lidí byl Graham Snelling, který se netajil tím, že existují věci, které by měl bratr Branham dát do pořádku. Jednou z těchto skutečností byl počet lidí přítomných na křtu v řece Ohio. Graham Snelling řekl: „Když jsme tehdy měli 100 lidí, považovali jsme to za dav.“ Populace Jeffersonville v těch letech byla asi 12 tisíc.

2. června 1933 byl v Jeffersonville Evening News publikován následující krátký článek:

ČTRNÁCT OBRÁCENÝCH – Čtrnáct obrácení bylo zaznamenáno během stanového shromáždění na ulicích Eight a Pratt kazatelem Williamem Branhamem.

Branhamova kaple stále leží na křižovatce ulic Eight (podélná), Penn a Pratt (bloky), přičemž samotná kaple je blíže k Penn Street a dnešní parkoviště pod kaplí – tehdy pravděpodobně volné místo - je blíže k Pratt Street. Takže stanová shromáždění se zřejmě konala na malém prostoru v těsné blízkosti kaple. Podle tohoto článku bylo obráceno čtrnáct lidí. Jsou to jediné noviny, které se v té době zmiňují o shromážděních bratra Branhama.

Nikdy nebylo žádným způsobem potvrzeno, že povodeň v roce 1937 zničila všechny archivy, které by mohly obsahovat další materiály související s touto událostí. Naopak, všechny noviny z té doby a starší jsou dostupné v místních archivech. V té době již byla běžná archivace kopií stejných dokumentů na různých místech v zemi.

Je-li hlas, který doprovází světlo, tak důležitou součástí této události, proč bratr Branham neříká nic o hlasu v letech 1947 až 1951 a teprve v roce 1952, kdy vyšla kniha Gordona Lindsaye, se náhle objevil hlas „Jako Jan Křtitel...“?

Proč jsou tak obrovské rozdíly v počtu pokřtěných lidí (130–1000) a v počtu lidí stojících na břehu (500–10 000)?

Proč, navzdory nesčetným pokusům najít článek „Mystické světlo se objevuje nad místním baptistickým kazatelem při křtu“, byl dodnes nalezen pouze stručný záznam o 14 obrácených při evangelizaci? Místní noviny v té době pokrývaly i ty nejtriviálnější události (jako jsou např. společenské večírky Hope Brumbach, včetně halloweenských nebo narozeninových párty, seznam pozvaných hostů a atrakcí, jako jsou hry, tance, nápoje, koupání a výlety na pláž). Bratr Branham opakoval, že tato ohromující událost oběhla celou zemi a nejen místní, ale i známé noviny jako Associated Press publikovaly článek na toto téma. Je zvláštní, že událost takového kalibru není nikde k dispozici, zatímco máme přístup k tuctu oznámení o soukromých večírcích Hope Branhamové.

Bohužel se opět zdá, že skromná událost (křest tuctu lidí během místních shromáždění se 100 lidmi), ohlášená malým článkem v místních novinách, roste po letech ve vyprávěních bratra Branhama na nadpřirozený jev rozšířený po celé zemi. Tak vážné problémy se křtem v řece Ohio v roce 1933 prostě nelze přehlédnout.

Vidění z roku 1933

Jednou z nejpozoruhodnějších událostí ve službě bratra Branhama je 7 prorockých vidění, která jsou prezentována jako jedno z mocných nadpřirozených potvrzení jeho služby. Lidé mohou předpovídat budoucí události a hádat na základě znalostí, které mají v danou chvíli k dispozici. Ale žádný člověk nemá přímý vhled do budoucnosti, takže proroctví, ve kterých jsou zmíněny přesné postavy a události, poskytují velmi silný důkaz pro něčí prorocké poslání. Skvělým příkladem takových proroctví jsou proroctví Daniela, kterému dal anděl vidění a přesný výklad o sledu událostí, vč. jmen království, která měla povstat, padnout a bojovat mezi sebou.

V roce 1953 se bratr Branham poprvé zmiňuje o sérii vidění, která viděl v roce 1933 a zapsal na kus papíru. Nejuspořádanější a nejaktuálnější seznam lze nalézt v knize Výklad sedmi církevních věků:

Pán Ježíš ke mně promluvil a řekl, že příchod Pána se blíží, ale než přijde, stane se sedm důležitých událostí. Onoho rána jsem je všechny zapsal a předal zjevení Páně.

Tato proroctví znějí dnes v našich uších neobvykle, především některé jejich části, ale většina obsahu se týká událostí, které ještě v roce 1933 (pokud přijmeme, že byly skutečně tehdy vyřčeny) byly ve všeobecném oběhu informací jako nejnovější zprávy.

Mezi těmito obecně známými skutečnostmi však existují prvky, které tehdy ještě nebyly známé:

Tyto prvky vidění z roku 1933 by nebyly tak zřejmé, aby je bylo možné předvídat, ale je tu problém. První zmínka o těchto viděních se objevuje až v roce 1953, tj. když osud Mussoliniho a Hitlera, stejně jako válečné události byly již historií. Samozřejmě, že jsme dlouho věděli, že bratr Branham o tom mluvil až v 50. letech, ale pokud vezmeme v potaz již tak vážně poškozenou důvěryhodnost bratra Branhama, tak se problém ještě více prohlubuje. Výše jsme uvedli příklad toho, jak se příběh chlapce ve Finsku v průběhu let změnil z „modlil jsem se v autě během jízdy do nemocnice“ na „chlapec vyskočil na rovné nohy“. Podobně tomu mohlo být i s viděními. I zde sám bratr Branham vrhá stín na svá tvrzení. Jeho první zmínka o proroctví Mussoliniho je velmi odlišná od verze, která byla oficiálně přijata:

Řekl jsem: „Pokud Mussolini někdy půjde do Etiopie, zapište si to, nebude tam žádný pokoj, dokud nepřijde Ježíš Kristus.“

To nezní jako jednoznačné proroctví. V jeho „pokud“ není nic, co by nikdo sám neuhodl. Totéž platí pro neustálý nedostatek míru na zemi, který byl pro lidi vždy smutnou skutečností. O tragické smrti z rukou vlastního lidu nemůže být řeč. Již zde opět vidíme zárodek téhož jako v mnoha jiných případech: původní verze je mnohem skromnější, konečná – obohacena o dříve neexistující detaily.

Vidění jsme představili v jejich znění v knize Výklad sedmi církevních věků. Ale na nahrávce znějí ještě jinak:

A takto prezentoval vidění ve svém kázání Odsouzení reprezentací, a nutno zdůraznit, že tentokrát (jak říká) čte z papíru, na kterém byla vidění napsána abychom si mohli být jisti, že slyšíme jejich plný obsah a že nám nic neunikne:

32 Rád bych vám přečetl proroctví, které bylo dáno. Mimochodem, pan Mercier a mnozí z nich vezmou některá z těchto starých proroctví, vykopou je, trochu je opraví nebo aktualizují a dají je do novin. Rád bych si přečetl pár věcí, které bych chtěl, abyste ... Ta první. Rád bych vám něco přečetl.

"1932." - Poslechněte si toto – „Když jsem dnes ráno kráčel nebo se připravoval na shromáždění, měl jsem vidění. Naše bohoslužby se konají na Meigs Avenue, ve starém sirotčinci, kde Charlie Kern žije v části budovy. A stalo se, když jsem byl v té vizi, viděl jsem, jak se dějí hrozné věci. Mluvím to ve jménu Páně.

34 „Prezident, který je nyní prezidentem – Franklin D. Roosevelt – vzpomeňte si, to bylo před dvaceti osmi lety – přiměje celý svět jít do války. Italský diktátor Mussolini provede první invazi do Etiopie. A bude obsazovat Etiopii, ale toto bude jeho poslední.. Čeká ho konec.

35 Budeme ve válce s Německem. Sledujte Rusko. Vidíte komunismus, nacismus a fašismus. Sledujte Rusko, ale to není hlavní věc.

36 Je to také... V této zemi byl spáchán špatný čin, dovolili ženám volit. Toto je národ ženy, která poskvrní tento národ, stejně jako to udělala Eva v Edenu. Teď vidíte, proč to takhle rozvádím? Mám TAK PRAVÍ PÁN. Ve svém hlasování ženy vyberou špatnou osobu.

37 Američané dosáhnou velkého vítězství na místě, které Německo postaví, což bude velká betonová zeď, Maginotova linie, jedenáct let před tím, než byla postavena, ale nakonec budou vítězi.

38 Když pak tyto ženy pomohly zvolit nesprávnou osobu, povstala ve Spojených státech velká žena, dobře oblečená a krásná, ale krutá v srdci. Buď povede tento národ, povede ho do záhuby. V závorce mám: snad katolická církev.

39 Věda se bude také rozvíjet, zejména ve světě mechaniky. Automobily budou stále více nabývat vejcovitého tvaru. Nakonec postaví takový, který nepotřebuje volant.“ Teď ji mají. „Bude to kontrolováno nějakou jinou mocí.“

40 „Tehdy jsem viděl Spojené státy jako jedno doutnající, spálené místo. Konec je blízko.“ Pak mám v závorce: („Předpovídám, že se to stane…“) Pamatujte si, to je to, co Pán ukázal. (Ale předpovídám, že se to stane před rokem 1977.) Zakládám si na tomto proroctví kvůli násilnému krveprolití, které nyní přichází, jak rychle se pohybuje, jak dlouho bude trvat, než tento národ dosáhne svého místa. Nyní se podívejte, co se stalo teď.

41 Prezident Franklin D. Roosevelt považoval Ameriku za „čaj v Anglii“. Souhlasí. Němci nás nikdy nenapadli; byli jsme to my, kdo je napadnul. Zahnal celý svět do války, která začala světovou válku… Němci postavili Maginotovu linii, o které každý veterán ví, kolik nám vzala.

42 Ženy, které získaly volební právo, si zvolily nově zvoleného prezidenta Kennedyho, byl to hlas ženy, který rozhodl, že byly zvoleny, nesprávného muže; což nakonec povede k plné kontrole katolické církve ve Spojených státech. Pak přijde bomba, která je vyhodí do povětří.

43 Bylo předpovězeno sedm věcí a pět z nich se již stalo. Takže můžete sami posoudit, jak daleko jsme. Blížíme se ke konci. Vzhledem k tomu, že se těchto pět věcí stalo, stanou se i tyto další dvě věci. Prostě se to musí stát.

Kniha Výklad sedmi církevních věků měla být jazykově opraveným záznamem toho, co bratr Branham řekl a co bylo zaznamenáno na kazetách. Znovu vidíme, že klíčové prorocké prvky byly změněny, a to promyšleně.

Na pásce je fenomenální informace, že vize v roce 1933 „předpověděla zvolení Kennedyho prezidentem“, bohužel poprvé se tato informace objevuje těsně po oznámení výsledků voleb v roce 1960. Pravděpodobně má na mysli to, co řekl dále, tedy že šlo o volební právo žen a že Kennedy vyhrál díky hlasům žen. Bratr Branham byl velmi nespokojen s výsledky voleb a nepředpověděl, kdo v nich zvítězí, teprve po volbách obviňoval vítěze všemi možnými způsoby a začal říkat, že to bylo předpovězeno viděním. A konečně je tu otázka hlasování žen, které bylo důvodem Nixonovy porážky. Podle průzkumu Gallupova ústavu z voleb v roce 1960 však většina žen nehlasovala pro Kennedyho, ale pro Nixona. A to bylo také řečeno bratrem Branhamem: „Tak praví Pán“, samozřejmě po volbách.

Na pásce je to Roosevelt, kdo vtahuje svět do války, v knize je to „mladý Rakušan Hitler“. Pro Joela to byla záhada po celá léta, nechápal, odkud se bere ten rozpor. Jednoduché vysvětlení bylo v té době nemyslitelné: proroctví o Rooseveltovi bylo špatné, takže bylo změněno na proroctví o Hitlerovi… Ale nováčkům v poselství nikdo nevypráví o proroctví o Rooseveltovi. Daleko lépe prodejná je verze, že „William Branham předpověděl, že Hitler začne válku“.

První verze proroctví o Mussolinim není ani proroctvím a je velmi obecná: „Pokud tam Mussollini půjde, nebude už na světě mír.“ Druhá verze, čtená z papíru, obsahuje informace, které v dřívějších letech na tomto papíru nebyly. Podrobnosti byly doplněny dodatečně. Ale nejproblematičtější je, že novější verze proroctví obsahuje informaci, že invaze do Etiopie bude poslední invazí Mussoliniho a pak s ním bude konec. Toto je proroctví, které lze ověřit: Mussolini napadl Etiopii, ale pak napadl ještě Albánii a pak Řecko. Všechna fakta o proroctví jsou uvedena až po tom, co se tyto události staly, dokonce i v roce 1933 byl Mussolini již u moci a noviny byly plné jeho plánů na invazi do Etiopie.

Druhá vize je o někom, kdo zatáhne celý svět do války. Ve verzi čtené z papíru, na pásce, je tímto mužem prezident Roosevelt, který, jak víme z historie, byl izolacionista a nechtěl se připojit k probíhající světové válce. Lze se pokusit dokázat, že válka se stane světovou pouze tehdy, když se připojí USA, ale sotva by s tím někdo souhlasil. Před útokem na Pearl Harbor, který donutil Roosevelta, aby se připojil ke konfliktu, se války zúčastnily desítky zemí na všech kontinentech. 11. prosince, 4 dny po japonském útoku na Pearl Harbor, Německo vyhlásilo válku USA – ne naopak. Zdá se, že to je důvod, proč bylo druhé proroctví v knize aktualizováno a prezident Roosevelt, o kterém bratr Branham četl z kusu papíru, byl nahrazen Hitlerem, obecně přijatým strůjcem druhé světové války.

Vidění vejcovitého auta v původní verzi nezmiňovala, že by jezdil na autopilota. Tento detail, spolu s popisem lidí, kteří hrají deskovou hru, se objevil v roce 1958 poté, co bratr Branham sledoval animovanou prezentaci Disneye, která ukazovala přesně stejný obrázek (https://youtu.be/Vo4-rYNGEwE?start=219, čas 3:39). Louisville Courier-Journal, noviny prodávané v Branhamově rodném městě Jeffersonville, publikovaly 9. srpna 1931 článek, popisující „auto budoucnosti ve tvaru vejce“. Automobilový průmysl byl tématem místní diskuse. Reportéři z Louisville předběhli Williama Branhama v jeho předpovědích. Mnoho měst v různých zemích diskutovalo o novém „designu ve tvaru vejce“. Například Ottawa Journal publikoval 25. dubna 1931 článek s názvem „Karoserie ve tvaru vejce oznámena pro budoucnost“. Vejcovitý vůz se také objevil na světové výstavě v Chicagu v roce 1933 jako automobilový koncept budoucnosti. Bratr Branham byl na této výstavě, jak sám vypráví.^[2]. Všimněte si, že bratr Branham říká, že 5 ze 7 vidění se již splnilo, to znamená, že zůstává jen krutá žena a zničení USA. V Laodicejském věku církve bratr Branham řekl, že vize s autem se již naplnila a taková auta jen čekají na lepší silnice. Při zpětném pohledu víme velmi dobře, že pokud jde o vejcovitý tvar automobilů, nic takového se nevyrábí. Automobily, o kterých bratr Branham řekl, že jsou naplněním vize budoucnosti, jsou dnes muzejními objekty a automobilový průmysl se vydal zcela jiným směrem. Bratr Branham byl ovlivněn tím, co v té době viděl, a jeho zvěsti nebyly mimo představivost té doby.

Vzhledem k těmto problémům a rozporům není překvapením, že papírek s proroctvími je další věcí, o které Billy Paul tvrdí, že ji ztratil.

Už tyto 3 omyly samy o sobě diskvalifikují bratra Branhama jako proroka. Zázraky svědčí o činiteli zázraků, kázání svědčí o kazateli, o prorokovi svědčí jeho proroctví. Většina z toho, co řekl o 7 viděních, byla všeobecně známá, a o těch věcech, které nebyly známy, se mýlil. William Branham chybně prohlásil, že Mussolini neprovede další invazi po invazi do Etiopie, že Roosevelt zatáhne svět do války. Také chyboval ve své analýze volebních výsledků (které prezentoval jako proroctví „Tak praví Pán“), když obviňoval ženy z Nixonovy porážky, protože to byly ženy, které hlasovaly ve většině pro Nixona.

Oblak z roku 1963

Fotografie oblaku pořízená 28. února 1963 je považována za jedno z největších a nejmocnějších potvrzení služby bratra Branhama. Tento snímek, spolu s fotografií z Houstonu, je jednou z nejčastěji vystavovaných fotografií ve sborech a v domovech věřících.

V závislosti na směru v Poselství jsou oblaku přisuzovány různé významy. Někteří věřící věří, že to byl vyšetřující soud podobný události v Genesis 18:21, kdy Hospodin sestoupil, aby vyšetřil hřích Sodomy a Gomory („vyšetřující soud“ je výraz vytvořený Ellen Whiteovou v adventistické teologii). Jiní věřící věří, že to byl Pánův druhý příchod a naplnění Zjevení 10:1. Toto chápání obecně převládá v kruzích Poselství na světě.

Koncem roku 1962 bratr Branham předpověděl událost, která bude doprovázena explozí. Podle něj se toto proroctví naplnilo během lovu v Arizoně s bratry Fredem Shotmannem a Genem Normanem, když byl unesen skupinou 7 andělů a byl pověřen, aby doručil Zjevení sedmi pečetí, což učinil krátce poté. Odcházející andělé měli vytvořit konstelaci ve tvaru pyramidy, jejíž fotografie byla publikována v časopise Life 17. května téhož roku.

Až do roku 1992 následovníci Poselství věřili, že fotografie byla pořízena těsně po události, kdy bratr Branham obdržel příkaz kázat Pečetě. Většina lidí o tom nepřemýšlela, prostě věřili slovům bratra Branhama. V roce 1992 Rebecca a George Smithovi (dcera a zeť br. Branhama) publikovali článek ve svém časopise Only Believe s názvem „Road To Sunset“ (Cesta k západu slunce). V tomto článku předložili svůj výzkum na toto téma a napsali, že lovecká sezóna na pekari v roce 1963 trvala od 1. do 10. března a že bratr Branham, jako poctivý lovec, nelovil mimo sezónu, a proto nemohl být na lovu posledního únorového dne. Celá chronologie prezentovaná Smithovými dokonale zapadá do skutečnosti, že 4. března kázal v Houstonu v Texasu a teprve po návratu z Texasu se vydal se svými bratry na lov. Ve svém projevu v Houstonu se bratr Branham nezmiňuje o andělově příkazu ani o oblaku. Gene Norman také ve své výpovědi říká, že se vydali na lov až poté, co se br. Branham vrátil z Houstonu, tedy kolem 7. nebo 8. března. Bratr Branham sám říká toto:

Bratr Fred Sothmann, vím, že je zde. A jsem si docela jistý, že bratr Norman je tady... Musel jsem jet do Houstonu, abych zachránil toho malého chlapce z elektrického křesla. A pak jsem se vrátil a jeli jsme s bratry na lov.

Někteří z vás, drazí bratři, tvrdí, že stejně jako lidé mohou dokázat, že bratr Branham nebyl 28. února na lovu, jiní lidé mohou dokázat, že 28. února byl na lovu a stál přímo pod oblakem. Druhý z těchto výroků však nemůže být dokázán, protože odporuje slovům samotného bratra Branhama ve výše uvedeném citátu.

Když se podíváte na mapu Arizony, můžete vidět, že město Flagstaff, nad kterým byl mrak fotografován, a místo, kde bratr Branham lovil, zvané Rattlesnake Mesa nebo Sunset Mountain nacházející se 60 km severovýchodně od města Tucson, jsou od sebe vzdáleny 300 km vzdušnou čarou. To je stejná vzdálenost jako z Těšína do Prahy.

(červená čára ukazuje vzdálenost 302 km mezi Flagstaffem a Rattlesnake Mesa, kde bratr Branham lovil)

Když jsem přišel, bylo to podle vidění, že stojím nad Tucsonem, nahoře, když se ozvala tato exploze. Takže bratr Fred byl u toho, když to explodovalo. A vyfotili, víte, tam venku na obloze. A moc jsem o tom nepřemýšlel, nikdy jsem tomu nevěnoval pozornost. Ale jednoho dne to na mě začalo dělat dojem. A tady bratr Norman, Normin otec, řekl: „Věnoval jsi tomu pozornost?“ A právě když jsem se podíval, právě tam byli tito andělé, tak jasně, jak jen to bylo možné, byli umístěni přímo na této fotografii. Vidíte? Podíval jsem se, kdy se to stalo, a bylo to ve stejnou dobu, ve stejnou dobu, asi den nebo dva předtím, nebo den nebo dva poté, co jsem tam byl. Podíval jsem se na místo, kde se to stalo. „Severovýchodně od Flagstaffu, nebo Prescott, který leží jižně od Flagstaffu.“ No, to je přesně tam, kde jsme byli, víte, právě tam.

„Takže jsem v té době nevěděl, že fotografují – vědci – anděly sestupující z nebe, aby přinesli poselství. Vzpomeňte si, řekl jsem, že ten na pravé straně souhvězdí měl roztaženou hruď – a křídla. Pamatujete si všichni, kdy jsem to řekl? A jak jsem ho pozoroval? Ve srovnání s ostatními byl velmi výrazný. A nevěděl jsem, že to fotí, protože jsem okamžitě spěchal na východ. Ale když jsem se vrátil domů do Tucsonu, bylo to ve všech novinách a bylo to vidět téměř po celé zemi, dokonce i v Mexiku a ve všech západních státech, a myslím, že to bylo v novinách Courier. Bylo to v novinách Associated Press. Kolik z vás vidělo „tajemný oblak na obloze“? Vidíte zdvižené ruce. A teď to uveřejnil časopis Life. A dnes ráno mám článek v časopise Life, abych to ukázal. Tady je, ve stejnou dobu, kdy jsem tam byl já. Vidíte tuto pyramidu mraků? Stál jsem přímo pod tím. Vidíte toho výrazného anděla vpravo? Vidíte jeho špičaté křídlo? Přesně tak, jak to bylo řečeno. A tady je pohled z Mexika a dalších míst, odkud fotku pořídili. Nyní se tento vědec snaží získat všechny informace o obrázku, které lze získat, o lidech, kteří mají tento obrázek. Vyšetřuje se to.

Jednoho dne, když jsem tam stál a trhal z nohavic bodláky; Právě tam přilétlo z nebe sedm andělů a otřásalo místem, dokud se kameny vážící dvacet kilogramů nevalily dolů ze svahu. Stálo tam sedm andělů a říkali mi, abych se vrátil a kázal tato kázání, a oni řekli, že jeden po druhém se se mnou setkají a řeknou mi, co se děje. A přesně to se stalo. A když takto stoupali do výšky, vznesli se téměř 50 kilometrů do vzduchu; A ve stejný den, ve stejný den, byla pořízena fotografie, věda to udělala a obletělo to svět. Je to paradox, ale bylo to Absolutno. To mě těsněji připoutalo k Ježíši Kristu a propletlo můj život s Ním. Vím, že to vypadalo divně. Vždycky to tak je.

Z výše uvedených citací lze vyvodit, že bratr Branham byl naprosto přesvědčen, že oblak byl vytvořen 7 anděly ihned po setkání s ním. Jasně říká, že stál pod tímto oblakem. Jeden výrok ukazuje, že zpočátku si mohl být vědom určitého časového rozporu, když říkal „o den nebo dva dříve, nebo o den nebo dva později“, ale v pozdějších kázáních tvrdí, že čas a místo přesně odpovídaly. Byl o tom přesvědčen až do dne své smrti o necelé 3 roky později a nikdy to neopravil.

Na základě uvedených skutečností je však zřejmé, že ani doba těchto událostí, ani jejich místo zcela nesedí. Jak tedy bratr Branham přišel k tomu, že si spojil lov s Oblakem? Odpověď je velmi jednoduchá a spočívá ve svědectví Gena Normana „Pouštěj svůj chléb na vody“ (také z časopisu Only Believe). Výňatek z tohoto svědectví je uvádíme níže:

Asi první květnový týden jsem se zastavil u svého švagra Willarda a časopis Life ležel na jeho stole. Začal jsem je prohlížet, a když jsem se dostal na stranu 112, byly tam obrázky oblaku pořízené nad Arizonou. Název byl „Prsten tajemství“. Vypadalo to zajímavě. Zeptal jsem se Willarda, který řekl, že si časopis můžu nechat pro sebe, tak jsem si ho vzal domů.

Bratr a sestra Branhamovi často brávali mou manželku a mě v neděli dopoledne do sboru. A myslím, že to bylo další neděli, kdy přijel o něco dříve. Vešel dovnitř, posadil se na gauč a já vzal časopis, otevřel ho na stránce s obrázkem mraku a podal mu ho. Zeptal jsem se ho: "Viděl jsi někdy něco podobného?"

Podíval se na to a neodpověděl na mou otázku ani „ano“ ani „ne“. Za chvíli řekl: „Myslím, že sis všimnul, že má tvar pyramidy.“

Abych řekl pravdu, nevšiml jsem si. Nevím, co mě na této fotografii zaujalo, kromě toho, že vypadala zvláštně a odehrála se v Arizoně. Byl to Pán, kdo mě musel vést.

Bratr Branham se zeptal, zda by si mohl časopis vzít, a já jsem mu ho rád dal, ale v tu chvíli mi to nijak nevysvětlil. Samozřejmě věděl, co to je, ale ještě nebyl čas, abychom to věděli my.

Bratr Branham sám potvrzuje totéž ve výše uvedeném citátu z kázání Pojď, následuj mne. Prostou pravdou je, že poprvé viděl oblak, když mu ho Gene Norman ukázal v časopise Life. Tento neobvyklý jev upoutal jeho pozornost, protože podle jeho názoru připomínal pyramidu. Vzpomněl si, že v té době lovil, a aniž by příliš řešil datum a místo, spletl si arizonská města Flagstaff, Prescott a Tuscon a došel k závěru, že na fotografii je sedm andělů souvisejících s prožitkem z lovu. Když byla později pořízena fotokopie této fotografie a tato kopie byla otočena, najednou se objevil obrys očí a nosu a světlo v místě, které vypadá jako horní část obličeje, ačkoli na původním obrázku nebyla ani tvář, ani světlo.

[Viz k tomu výše uvedené obrázky. Vlevo je původní fotografie, vpravo je upravená fotografie z předsádky knihy Die Offenbarung der sieben Siegel (Otevření sedmi pečetí, vydal Ewald Frank, Krefeld 1970); popiska pod obrázkem zní: „Dne 28. února 1963, krátce před západem slunce, mluvil Pán k bratru Branhamovi z tohoto oblaku.“ A pod tím menším písmem: „Prosím, povšimněte si Pánova obličeje v oblaku.“ Tyto dvě fotografie a text tohoto odstavce vložil do tohoto Dopisu věřícím v poselství Josef Potoček, HK, jako doklad výše zmíněné manipulace s touto fotografií.]

Brzy poté začal používat tuto fotografii jako potvrzení své služby. Přisuzoval této fotce obrovský význam. Tvrdil mimo jiné, že to byl Kristus, který měl na sobě bílou paruku nejvyššího Božstva, Nejvyšší Soudce, potvrzení, že Poselství je pravdivé (65-0418), že to byl Ježíš, který stál a díval se na nás (65-0725E).

Fotografie se stala populární kvůli skutečnosti, že byla vytištěna v knize Zjevení sedmi pečetí s poznámkou, že to bylo 7 andělů po setkání s Williamem Branhamem. Dnes je tento obraz symbolem hnutí Poselství a (jak bylo uvedeno výše) je mnohými považován za Pánův Druhý příchod.

A přitom je to jen další věc, která je plná rozporů a nesrovnalostí a je nemožné uvést do souladu slova bratra Branhama s tím, co se skutečně stalo. Teorie bratra Branhama, že se jedná o oblak vytvořený sedmi anděly po setkání s ním, je zcela nepodložená a neslučitelná s realitou. Někteří se odvolávají na blíže neurčené soukromé prohlášení bratra Branhama, kde řekl, že těchto sedm andělů na něj čekalo 7 dní. Ano, je to v přímém rozporu s jeho vlastními slovy, když říká, že „sedm andělů přiletělo z nebe a otřáslo tímto místem“.

Dr Dr. James McDonald z Institutu pro atmosférickou fyziku Arizonské univerzity, stejný muž, kterého William Branham využil na podporu svého tvrzení, že oblak z 28. února byl záhadný a že je nadpřirozený, publikoval 31. května 1963 vědeckou zprávu, v níž uvedl, že pravděpodobnou příčinou vzniku oblaku byla armáda Spojených států. Vandenbergova letecká základna v jižní Kalifornii později potvrdila, že 28. února odpálila nosnou raketu Thor pro vojenský špionážní satelit a musela ji zničit kvůli komplikacím ve výšce 27,26 mil (43,87 km). Důstojník historie letectva USA potvrdil, že Dr. James McDonald měl naprostou pravdu. Řekl, že mrak vyfotografovaný 28. února 1963 byl výsledkem toho, že americká armáda odpálila raketu Thor. Letectvo má nyní k dispozici mnoho dalších fotografií pořízených po zničení podobných raket. Tyto rakety byly zničeny kvůli komplikacím a jejich zničení také způsobilo uvolnění nespálených částic raketového paliva a vody, které vytvořily podobné snímky a oblaky ve stejné atmosférické výšce.

Někteří se pokoušejí omlouvat nesrovnalosti ve vyprávění bratra Branhama a poukazují na to, že kniha Jeremiáš popisuje určité události nechronologicky, tj. například pozdější událost je popsána jako první a dřívější je popsána v další kapitole. Je třeba ale vzít v potaz, že Jeremiáš nesepsal tyto události sám, ale sepsal je jeho společník Baruch, který se postaral o shromáždění a editaci celého proroctví. A kromě toho skutečnost, že jedna kapitola POPISUJE něco dřívějšího než ta předchozí, není směsí událostí, je to normální postup, který se nazývá retrospekce, to znamená vrácení se k něčemu dřívějšímu. Kdyby byl bratr Branham 28. února pod oblakem, ale ve svém vyprávění nejprve řekl, co dělá o týden později, a pak si vzpomněl na události předtím, nebyl by žádný problém. Problém je v tom, že 28. února NEBYL tam, kde přesně řekl, a dokonce i významní bratři jako George Smith to přiznávají. Vše, co zůstává, jsou vysvětlení tak chabá jako omítka z Ezechiele 13, jako například, že „prorok myslí jinak“. Ne, prorok je povinen mluvit pravdu jako každý jiný člověk. A proto nám Bůh dal svá Písma a stanovil standardy pro naši obranu proti falešným prorokům, a tyto standardy máme držet vysoko. Jakýkoli pokus o jejich snížení by nás měl znepokojit.

Čas setkání s letničním učením a Roy Davis

Bratr Branham často říkal, že se poprvé setkal s letničními a jejich učením v místě jménem Mishawaka:

A vzpomínám si, že jsem jednoho dne chtěl jet na malý rybářský výlet do Mishawaky v Indianě. To byl můj první kontakt s letničními. Šel jsem ke svému starému bratru Ryanovi rybařit. Na zpáteční cestě měli... Bylo to... P.A.W., myslím, nebo P.A.J.C., myslím, že tato organizace zanikla a je pryč, ale... nebo se znovu spojil s nějakou jinou organizací.

2 Asi před třiadvaceti lety jsem poprvé navštívil vaše sousední město Mishawaku, to bylo poprvé, co jsem měl nějaký kontakt s letničními. Bylo to v kapli, vracel jsem se z Dowagiacu v Michiganu.

13 Koneckonců si vzpomínám na první letniční shromáždění, kterého jsem se kdy zúčastnil, v Mishawace v Indianě.

Bratr Branham se však ve svém svědectví ani jednou nezmiňuje o tom, že se jeho sbor původně nejmenoval „Branham Tabernacle“, ale „Pentecostal Tabernacle“ („Letniční svatostánek“). Ukazuje se, že Davis, jeho první pastor, o kterém řekl, že byl kazatelem Baptistické misijní církve, byl sám letničním, co ž je podloženo jeho vlastním svědectvím, které je zveřejněno ve Voice Of Healing, časopisu bratra Branhama a Gordona Lindsaye. Davis ve svém článku vypráví, že bratr Branham přijal křest Duchem svatým u něho doma. Bratr Branham dokázal lidi dojmout k slzám vyprávěním o tom, jak odmítl Boží plán, protože naslouchal své tchyni, které se moc nelíbilo, že chce mít něco společného s touto bandou letničních. Problém je v tom, že matka Hope [první Branhamovy manželky] byla také členkou Davisovy letniční církve. Patřila k němu také Hope a sloužila v ní. V následujícím úryvku můžete vidět oznámení v novinách o programu příštích setkání. V sobotu večer měla Hope „vést zasvěcovací shromáždění“.

Andělské povolání a vznik státu Izrael

Bratr Branham mnohokrát opakuje v různých kázáních, že andělův příkaz se uskutečnil v květnu 1946, v tom samém roce, kdy byl založen stát Izrael. Říká také, že Smith Wigglesworth zemřel ve stejné dny. Smith Wigglesworth nicméně zemřel 12. března 1947 a stát Izrael byl založen 14. května 1948.

Král Jiří VI.

Bratr Branham tvrdil, že poté, co se modlil za krále Jiřího VI., král Jiří byl uzdraven z roztroušené sklerózy. V některých kázáních se také zmiňuje, že král Jiří byl uzdraven ze žaludečních vředů. Modlitba za krále se údajně uskutečnila během první cesty bratra Branhama do Evropy v roce 1950.

Byl přítelem královského osobního sekretáře a tímto způsobem mi anglický král Jiří poslal zprávu. Mám jeho prohlášení a mám jeho dopisy... zda bych k němu mohl přijet a modlit se za roztroušenou sklerózu, ale jsem tam v té době nemohl jet. Tak jsem jen odepsal a řekl králi, že se za něj budu modlit tady, a že Bůh tady uslyší modlitbu stejně jako tam. A tak přišel další telegram, ve kterém mě žádal, abych okamžitě přijel. Potom, když jsem jel do Anglie, tak jsem ho navštívil, a Pán ho uzdravil. Nemohl stát ani pět minut, ale – myslím, že druhý den – hrál osmnáct kol golfu a nikdy už ho to neunavovalo, až do smrti. A když zemřel, byl jsem v Africe. Na plicích mu našli malý nádor. Začali to operovat a nějak se vzduch dostal dovnitř, nevím – a to způsobilo, že se vytvořila krevní sraženina a dostala se do mozku a ta ho na místě zabila. Byl to opravdu dobrý člověk...

Existují však vážné pochybnosti o tom, zda se bratr Branham za tohoto krále vůbec modlil. Zde jsou fakta:

George Lamsa a starožitný symbol Boha

Bratr Branham několikrát mluvil o Georgi Lamsovi, překladateli syrské Pešity do angličtiny (Lamsa Bible). Vždy zmiňoval, jak Lamsa přeložil tuto Bibli, ale také jak mu Lamsa ukázal tajemný starověký symbol Boha:

108 Před několika dny jsem mluvil s velkým doktorem Lamsou, který přeložil Bibli z aramejštiny do angličtiny. A viděl jsem tam toto malé znamení, znamení Boha se třemi tečkami. Zeptal jsem se: „Dr. Lamso, co to je?“ Řekl: „Je to Bůh se třemi atributy.“ 109 Řekl jsem: „Myslíš tím, že Bůh žije ve třech úřadech, jako je Otec, Syn a Duch svatý?“ 110 Vstal, podíval se na mne se slzami v očích a řekl: "Věříš tomu, bratře Branhame?"

121 Před několika dny, když ke mně přišel doktor Lamsa, nic o tom nevěděl a přinesl mi obraz.. který z bratrů ho má nyní u sebe? Máte tento obrázek? Leží tam Bible, je ve tvé knize? Dobře. Byl tam obraz starého, starožitného hebrejského znamení Boha, přesně takového, jaký existoval v Jobově době, ještě předtím, než byla Bible napsána. Bůh ve svých třech atributech, ne tři bohové. Jeden Bůh ve třech atributech. Otec, Syn a Duch svatý, tři úřady, ve kterých Bůh působil. Ne tři bohové, tři atributy! A bylo to. Tento velký muž, Dr. Lamsa, překladatel Lamsa Bible…

Joel byl tím fascinován a vždy chtěl vědět něco o tomto symbolu, protože o něm nikdy nikde jinde neslyšel. Jednou, když se zajímal o překlad Lamsy, získal syrský Nový zákon (tzv. Pešitu neboli překlad Nového zákona do aramejštiny), který byl výchozím textem Lamsova anglického překladu. A tam konečně narazil na ten symbol, který ho tak dlouho zajímal.

Tento symbol byl ve skutečnosti byl používán po stovky let v Asyrské církvi Východu – starobylé větvi východní církve (vedle pravoslavné církve v Řecku a Rusku nebo koptské církve v Egyptě). Jedním z charakteristických rysů je, že v liturgii místo řečtiny používají syrštinu, pozdní aramejský dialekt, a že považují výše zmíněnou Pešitu za původní text Nového zákona, nikoli řecké rukopisy, z nichž jsou přeloženy všechny naše Bible. George Lamsa byl členem této církve. Lamsa, narozený v Mar Bishu ve východním Turecku, zpopularizoval na Západě tvrzení své církve, že Pešita je správný text Bible, a proto ji přeložil do angličtiny. Ale naneštěstí právě zde shoda s příběhem bratra Branhama končí. Zmiňujeme se zde o této věci, protože je to další ilustrace toho, jak bratr Branham, když nečemu plně nerozumí, tak to překrucuje a mění význam a obsah. Tento symbol je složen ze dvou písmen Božího jména – YH (Jah). Jinými slovy, je to zkrácená verze JHVH, analogická hebrejštině, ale v syrském písmu. Tento znak však nemá nic společného se Židy nebo hebrejštinou. Stejně tak Lamsa, který nebyl Žid, ale rodilý Asyřan. Není to „starověký hebrejský symbol starší než Bible“. Není starší než Bible, protože samotná abeceda, ve které je napsána, byla vytvořena v prvním století našeho letopočtu. Je to starožitný křesťanský symbol, který byl místně používán syrskými křesťany k označení posvátných textů písaři církve. Ta vznikla nejdříve ve čtvrtém století našeho letopočtu, v rámci univerzální církve, která jednotně přijímala rozhodnutí Nicejského koncilu. Lamsa, stejně jako asyrská církev Východu, ke které patřil, věřil v Trojici. A tři tečky na tomto symbolu podle nich znamenají tři božské Osoby – Otce, Syna a Ducha svatého.

Joel byl ohromen, když se o těchto věcech dozvěděl, a nemohl pochopit, proč bratr Branham tak překrucuje realitu. Naneštěstí, jak čas plynul, když našel další případy, kde bratr Branham udělal totéž, a konečně si uvědomil, že to nebyla výjimka, ale pravidlo, že bratr Branham, ať už úmyslně nebo ne, opakovaně překrucoval fakta a ukázal se být nespolehlivým svědkem.

Nadpřirozený původ fotografií a světel

V poselství je několik fotografií vztahujících se ke službě bratra Branhama, o nichž se věří, že jsou to fotky nadpřirozeného světla nebo nadpřirozené bytosti. Tyto fotografie jsou často umístěny na materiálech, které mají přilákat pozornost lidí k jeho službám, jako jsou obálky knih, záložky, traktáty nebo webové stránky. Většina těchto fotek je považována za nadpřirozené pouze proto, že bratr Branham o nich mluví jako o nadpřirozených. Problém je v tom, tyto fotografie postrádají jakékoli potvrzení třetí strany nebo nezávislé svědectví, že se skutečně jednalo o fotografie nadpřirozeného původu. Také bližší pohled na tyto fotografie vám nedovolí nevšimnout si, že se vůbec nejedná o nadpřirozené fotografie.

Fotografie z Lakeportu

V roce 1958 byly pořízeny dvě fotografie bratra Branhama v Lakeportu v Kalifornii během bohoslužby. Podle něj jeden z těchto obrazů ukazuje nadpřirozené světlo a tvář Ježíše Krista. Také větší velikost rostliny na jedné z fotografií je přičítána vlivu nadpřirozeného světla.

I tady před několika týdny – možná ho zdejší návštěvníci ještě neviděli – pořídili další snímek. Mám ho doma. Je to profil Pána Ježíše, stojícího přímo za mnou, kde jsem kázal. Jeho ruce jsou vztažené a z Jeho rukou vytékaly ohnivé jazyky, když jsem kázal na téma: „Mluv k této hoře, aby se pohnula, a nepochybuj o svém srdci, ale věř.“ A mám tento obrázek. Je to barevné, v Techni-Kodakchrome. momentálně je mám doma. A oni to dělají... Nyní to bylo studováno vědci v laboratoři a tak dále. Brzy bude zveřejněna. Další snímek, a je tam asi šest jiných, které byly pořízeny na různých místech. To je nejvýznamnější ze všech. Ještě jste to neviděli... Je tam Jeho vous, Jeho tvář, Jeho profil a Jeho roztažené paže. A já jsem tam stál právě tak, na místě, kde měl On své vztažené paže; nemůžete ani vidět, kde jsem stál. Moje hlava, pak nohy na podlaze. Pouze hlava a nohy, to je vše, co na tomto obrázku zbylo. Chápete? Stojí tam s rukama nataženýma jen tak, a já mám ruce natažené právě takhle, a já kážu: „Mluv s touto horou.“ A v té době se něco stalo a oni to vyfotili. Stál tam vzadu. Vše v barvách.

Už není třeba hádat, věda pořídila fotografie! Podívejte se na tyto barvy, podívejte se na tyto barvy ohně na tomto. Vidíte? Duha. Podívejte se na tuto nažloutlou smaragdovou barvu. No, v tomto fotoaparátu to byla jednoduchá kamera. V tomto fotoaparátu byly barvy, barevné fotografie, barevný film od společnosti Kodak. Podívejte se tamhle na ty smaragdové barvy. Kdybych vám to mohl ukázat někde, kde je více světla, aby to ti za vámi mohli lépe vidět. Vidíte teď? Duhové, podívejte se na tyto pruhy, které se pohybují tam a zpět jako duha, každý jiná barva.

Bratr Branham přikládal této fotografii takový význam, že ji měl vystavenou ve svém domě na stole, jak je vidět na fotografii níže:

Objektivní a pozorný pohled na tuto fotografii ukáže následující skutečnosti:

Níže jsou obrázky „nadpřirozené manifestace“ během kázání jihoafrického kazatele Sedmi hromů Edgara Roscoe. Zjevně používá stejnou naivní snahu použít dlouho exponované fotografie nebo fotografie s přeexponovanými artefakty.

Ohnivý sloup na rameni

V Dallasu v Texasu byla v roce 1964 pořízena fotografie br. Branhama se světlem na rameni.

Odraz světla je považován za ohnivý sloup. Jedná se však o odraz slunečního světla, který vstupuje do místnosti pootevřenými dveřmi, jak lze vidět v levé horní části fotografie. V místě odrazu na límci bundy jsou viditelné obrysy řezu tkaniny. Nic nenasvědčuje tomu, že by na tomto obrázku bylo něco nadpřirozeného.

Ohnivý sloup v Houstonu

Nejslavnější fotografie br. Branhama byla pořízena v lednu 1950 v Houstonu v Texasu. Dodnes visí ve stovkách nebo tisících sborů. Informace o této fotografii obecně přijímané v kruzích poselství jsou následující:

Owen Jorgensen ve své knize tvrdí, že na akci bylo přítomno 30 tisíc lidí.

24. ledna uveřejnil Houston Press podrobný popis debaty mezi Dr. Bestem a F. F. Bosworthem. Článek obsahuje 3 fotografie z debaty, na některých z nich je jasně vidět stejný řečnický pult, za kterým byl vyfotografován i bratr Branham.

Na podnět Gordona Lindsaye bylo prozkoumáno, zda fotografie nebyla exponována dvakrát, aby se potvrdilo, že světlo nad hlavou br. Branhama bylo skutečně vyfotografováno a nebylo výsledkem nějakého jiného faktoru. George Lacy (nebyl ředitelem FBI), který provozoval soukromou firmu vyšetřující sporné dokumenty, potvrdil, že světlo je původní součástí fotografie. Ve své zprávě ale v žádném případě nepotvrzuje, že světlo je nadpřirozené.

Neexistuje žádný věrohodný očitý svědek nebo neutrální zdroj, který by potvrdil, že světlo nad hlavou bratra Branhama je nadpřirozené. Kdyby světlo bylo opravdu těsně nad ním, pak by jeho hlava, ramena a kazatelna byly jasně osvícené, což na obrázku není vůbec vidět. Fotografie by vypadala nějak tak jako na fotografii vpravo:

Setkali jsme se s argumentem, že „přece je to nadpřirozené světlo“. Ale celá pointa je v tom, že „světlo dopadalo na čočku“, jak to vyjádřil George J. Lacy, což znamená, že to bylo normální viditelné světlo, které mělo normální fyzikální vlastnosti světla. „Fotoaparát nezachytí psychologii“, to také víme. Ano světlo bylo skutečné, ale tytéž vlastnosti nám umožňují dojít k závěru, že neviselo nad hlavou bratra Branhama, ale bylo v pozadí a mělo za následek rozmazání pozadí.

Nikdo z lidí, kteří se zajímali o tento případ, nebyl schopen potvrdit, že existuje nebo někdy existovala Galerie náboženského umění ve Washingtonu, D.C., ve které visí obraz bratra Branhama s ohnivým sloupem. Vzhledem k tomu, že tato fotografie byla chráněna autorskými právy, je stále v archivech ve Washingtonu, D.C., jak je vidět v tomto videu: https://youtu.be/oVydfR9kXL4. Gabriel byl jako dítě přesvědčen, že tento obraz visí někde na chodbě Bílého domu a prezident Spojených států kolem něj každý den prochází. Mnoho prostých věřících pravděpodobně smýšlí podobným způsobem, protože to je nejjednodušší a nejpřímější pochopení toho, co bratr Branham říká.

Sam Houston Coliseum mohlo pojmout 9217 lidí. Během akcí, které nebyly sportovní, bylo možné zvýšit počet míst asi o tisíc využitím plochy arény. Takže teorie Owena Jorgensena o počtu svědků této události je zcela nepodložená.

Fotografie ze Švýcarska

Během cest bratra Branhama po Evropě byla v roce 1955 pořízena série fotografií, na nichž je podle jeho vlastních slov vidět anděl Páně v podobě nadpřirozeného světla. Zde je citát bratra Branhama:

Ti lidé tady v přízemí – já jsem si toho nevšiml – oni to neviděli. Takže vám trochu ukážu, jestli vám to nevadí – jen na chvíli. Zde je dřívější obrázek. Vidíte, vidíte? Tento snímek byl pořízen dříve, než se něco stalo. A tady sestupuje Anděl Páně. Vidíte, vidíte? A zde je obrázek, pořízený později, když na mně spočinul tam, kde jsem stál. Rozumíte? A tady je obrázek – prostě tam mizí, vidíte? A jen polovina mého obličeje naznačuje, kterým směrem jde. A když si všimnete, odchází na pravou stranu a já vždy a všude volám nemocné na pravou stranu. Anděl Páně se vždy objeví po mé pravici, pokaždé, a tam je... dokazuje, že je to pravda; tam směřuje Anděl Páně – vpravo, zcela přesně. A tady je obrázek o něco později – že v této budově nic nezbylo. A máme – mezi těmito dvěma událostmi bylo pořízeno více než dvacet snímků a kamera byla stále na stejném místě a nic jiného neukazovala. Takže to jen naznačuje, že náš drahý Pán Ježíš je stále naživu a vládne, že? Je úžasný, mimořádný, hojný a my Ho milujeme celým svým srdcem.

Nicméně (opět) jediným náznakem, že se jedná o nadpřirozené fotografie, jsou slova samotného Williama Branhama. Kdyby přišel někdo jiný a ukázal takový obrázek a tvrdil, že je to nadpřirozená bytost, každý z nás by mu okamžitě odpověděl, že je to odraz blesku fotoaparátu v okně na protější stěně místnosti. Fotografie nahoře, o které se bratr Branham zmiňuje, pořízená několik sekund před „nadpřirozenou“ fotografií, nám dává skvělý kontext. Každý z vás by dnes poznal, že jeden záběr je pořízen bez blesku, s přirozeným světlem přicházejícím oknem, což je důvod, proč jsou siluety všech přítomných jasně osvětleny z pravé strany, zatímco z levé strany jsou jejich siluety tmavé a neosvětlené. Situace se mění na druhé fotografii: silné světlo ze strany fotografa osvětluje záda shromážděných a dopadá na protilehlá okna, od kterých se odrazí. Tyto fotografie v podstatě ani nepotřebují komentář. Bratři, fotografování mohlo být v té době záhadným zázrakem technologie, zvláště pro někoho, jako byl bratr Branham, ale v dnešní době jsou tyto věci všeobecně známy a vy si dobře uvědomujete, když se díváte na tyto obrázky, že máte co do činění s bleskem.

Nepovažujeme upozorňování na takové věci za lpění na detailech, protože je to další z mnoha příkladů, které nám začínají hodně vypovídat o tom, jaký byl bratr Branham a jak často přeháněl zcela přirozené věci. Prosím, podívejte se na to a zvažte, zda byl jeho úsudek skutečně tak spolehlivý. To není případ proroka, který vidí něco v jiné dimenzi, je to příklad člověka, který opět a zase použije něco, čemu buď nerozumí, nebo nechce rozumět, a prezentuje to s neopodstatněným vysvětlením.

Církevní věky na zdi

V řadách Poselství panuje přesvědčení, že 8. ledna 1961 v kázání Zjevení, kapitola čtvrtá, část 3 (čas 3:05:20) se na zadní stěně sálu Branhamovy modlitebny nadpřirozeně objevila světla, představující sedm věků církve v souladu s kruhy na schématu, který nakreslil bratr Branham. Někteří věřící si dokonce myslí, že se objevilo celé schéma, včetně tvaru svícnu, a že bylo viditelné po několik minut.

Podívejte se všichni tímto směrem. Takhle to sem přichází ze Slávy. Vidíte to? Vidíte? Zde je toto Světlo. Pohybuje se tam, vidíte? Vidíte, tady je to jen odraz, je to jen odraz. Vidíte to? Tohle není to Světlo. Toto Světlo se vznáší tady, hned vedle této ženy. Viděl jsem ho, ale myslel jsem si, že je určeno někomu jinému.

Ale bohužel je to další věc, která je skutkem toho, že bratr Branham přisuzoval nadpřirozenou příčinu mnoha věcem, které vůbec nadpřirozené nebyly. Když uviděl toto světlo, sám na něj upoutal pozornost lidí a ti, kteří mu věřili, zejména ženy, reagovali v první chvíli křikem. Kdyby o tom bratr Branham nic neřekl, nikoho by nenapadlo, že světlomety auta, které se pohybuje po parkovišti a svítí do haly, mohou být nadpřirozeným světlem.

Celý incident trval stejně dlouho jako výjezd auta z parkoviště, méně než 10 sekund. Bratr Branham z ní však učinil další zázračné potvrzení své služby. Lidé, kteří byli přítomni, když se světlo objevilo, věděli, že se jedná o světla automobilu, ale nikdo se neodvážil bratra Branhama napomenout kvůli jeho autoritě a kvůli atmosféře v církvi, která byla tomuto druhu projevů velmi příznivá. Někteří z těchto lidí se vnitřně velmi trápili, protože znali pravdu, ale vyjít s ní ven by znamenalo vybočit z řádu a být nevěřící. A tak byla pravda časem zametena pod koberec a zůstala jen verze, kterou předložil bratr Branham. A tato verze se dostala až k nám.

──────── ✧ ────────

Souhrnně řečeno, problémy s důvěryhodností bratra Branhama se vršily postupně. Všimli jsme si opakujícího se vzorce, že když nějakou událost prezentuje poprvé, je mnohem skromnější a pravděpodobně nejpravdivější, a postupem času se rozrůstá o dříve neexistující, ale velmi významné detaily, které dramaticky mění obraz situace. Obyčejné modlitby se mění v události plné prorocké řeči a bezprostředních zázraků. Je normální, že člověk může občas něco překroutit, když vypráví o něčem, co se stalo před lety. Míra pozměňování faktů u bratra Branhama však přesahuje běžnou lidskou chybu. Většina jeho vyprávění o zázračných událostech nese stejné znaky diametrálních změn v průběhu času. Totéž se projevuje v jeho sklonu vidět nadpřirozené věci na fotografiích. Nebyl obeznámen s fotografováním a to, co je pro nás dnes samozřejmé jako přeexponování, dvojí expozice nebo blesk, bylo pro bratra Branhama něčím neobvyklým a bohužel to prozrazuje jeho pověrčivost a nedostatek odstupu od vlastního úsudku.

Jsme věřící lidé a věříme v zázraky a nadpřirozené události, ale tato víra je založena na tom, zda je někdo důvěryhodný. Pokud má člověk notorické problémy s tím, aby se držel faktů běžného života, není důvěryhodný, pokud jde o věci, které jsou nadpřirozené a vyžadují zvláštní víru. Opakujeme, že nejde o ojedinělé případy nepravdivého vyprávění, ale o pravidelné sdělování nepravd a překrucování událostí.

Sám George Smith, vědom si těchto neuvěřitelných nesrovnalostí, se snaží omluvit bratra Branhama tím, že „byl jen vypravěčem a rád vyprávěl příběhy“ nebo že „nelze pochopit prorokův způsob myšlení“. Junior Jackson na videu během bohoslužby říká, že se mu o pyramidě nezdálo, že to byl bratr Branham, kdo jen tak vyprávěl příběh, ale že „s tím už nemůže nic dělat, protože to jsou jeho slova“. ^[3].

Přirozeně vyvstává otázka, proč nikdo z přítomných neopravil nebo nenapomenul bratra Branhama za to, že mluví nepravdu. Mezi věřícími je však dobře známo, že jeden z prvních pastorů Branham Tabernacle, Graham Snelling, šel za bratrem Branhamem a žádal ho, aby přestal vyprávět vymyšlené věci. Také (jak již bylo zmíněno výše) ho jeho vlastní manželka, sestra Meda, ho upozorňovala na to, co se skutečně stalo na řece Ohio v roce 1933. Ernest Fandler také napomínal bratra Branhama za přehánění. ^[4].

Ti, kteří o těchto věcech věděli a byli si vědomi, že teorie se prudce rozchází s praxí, to prostě nemohli vydržet a odešli od Poselství obvykle do letničních církví. To udělali například Banks Wood nebo syn bratra Ormana Neville. Po takových lidech se ztratila stopa a časem se nepravdy opakovaly tak často, až se staly pravdami, protože ti, kteří znali skutečnost, zemřeli nebo odešli. Trvalo mnoho let, než se k nám do Evropy dostaly zcela přehnané a nafouknuté verze těchto událostí.

Písma, kterým všichni věříme, nejsou napůl fikcí a napůl pravdou. Lukáš, který je autorem velké části Nového zákona, nezapsal do svých knih nějaké legendy, které by byly silně zabarvené nepravdou, ale pečlivě prozkoumaná fakta, která získal od mnoha očitých svědků událostí. Nebyly to „vymyšlené báje“. Ježíšovo zmrtvýchvstání bylo nepopiratelnou skutečností, kterou potvrdilo více než 500 lidí, z nichž nejméně 250 ještě žilo, když Pavel psal svůj list Korinťanům.

Lk 1:1-4Protože se již mnozí pokusili sestavit vyprávění o událostech, které se mezi námi naplnily, jak nám je předali ti, kteří se od počátku stali očitými svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu pečlivě prošel, že ti to po pořádku vypíši, vznešený Theofile, abys plně poznal spolehlivost těch věcí, kterým jsi byl vyučen.

Sk 1:3Jim také po svém utrpení mnoha důkazy prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a říkal jim o Božím království.

1K 15:3-8 Předal jsem vám především to, co jsem také sám přijal že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem, zjevil se se Kéfovi a potom dvanácti. Dále se zjevil více než pěti stům bratří najednou; většina z nich doposud žije, někteří však již zemřeli. Potom se zjevil Jakubovi a potom všem apoštolům. Naposledy ze všech, jako nedochůdčeti, zjevil se také mně.

2P 1:16 Vždyť jsme nenásledovali vymyšlené báje, když jsme vás seznámili s mocí a příchodem našeho Pána Ježíše Krista, ale sami jsme se stali očitými svědky jeho velebnosti.

Na druhou stranu je známo, že v Písmu jsou i věci, které archeologie dosud nepotvrdila, a přesto je přijímáme vírou, stejně jako celé Písmo. Na druhou stranu se v dějinách nikdy nestalo, že by archeologie popřela nějaké svědectví Písma. Nezakládáme svou víru na archeologii, ale jakýkoli archeologický výzkum vždy jen potvrdí, že obsah Písma je v souladu s historií.

Po prozkoumání života bratra Branhama to však v žádném případě nelze tvrdit. Většina událostí, které jsou považovány za zázračné potvrzení jeho služby, neobstojí tváří v tvář analýze faktů. Co je navíc zarážející, je obranný postoj bratří, kteří dnes obhajují jeho službu, zcela odlišný od toho, který William Branham zřejmě zaujímal v nahrávkách. Bratr Branham ve svých kázáních důrazně propagoval svou službu tím, že uváděl četná potvrzení, vědecké důkazy, svědectví lékařů, včetně později známých fotografií, o nichž jsme zde hovořili. Ano, o svědectví bratří z okolí bratra Branhama není nouze, sami jsme dychtivě naslouchali svědectvím Perryho Greena, Eda Byskala a četli jsme také příběhy z knihy Generace. Zjistili jsme však, že všechna tato svědectví odvádějí pozornost od skutečných problémů. Jsou jako chválení krásných střešních tašek domu s podmáčenými základy. I kdyby se všechna zázračná uzdravení nebo události, které tito bratři popisují, staly, ani tisíc uzdravení nebo pěkných gest nemůže ospravedlnit nesplněná proroctví, omyly a falešná prohlášení. Lze tak ospravedlnit obyčejného kazatele, který se snaží poznat Boží vůli, ale ne vždy se mu to daří, ale ne člověka, který učí, že jeho úřad je úřadem „božského vykladače Slova“, že „všechna jeho proroctví se vždy naplnila“ a že on je Eliáš, který má věci napravit. Dnešní omluvy chyb v učení bratra Branhama, rozporů a nesplněných proroctví ve skutečnosti nesplňují vysoká kritéria, kterými se sám bratr Branham chlubil.

Když jsou lidé konfrontováni s výše uvedenými skutečnostmi, často reagují tím, že to nebyly nadpřirozené fotografie nebo oblak, co je přitáhlo k poselství, a že to nejsou věci, na kterých zakládají svou víru. Přesto jsou tyto obrázky na záložkách v jejich Biblích, používají je při kázání tak, že je ukazují lidem, jsou na obálkách knih a brožur, které vydávají, a některé z nich dokonce visí na stěnách v jejich sborových budovách. Nejvýznamnější je, že pro bratra Branhama byly nesmírně důležité a používal je jako potvrzení své služby. Je tedy nanejvýš vhodné prozkoumat a zvážit výše uvedené záležitosti.

Nenaplněná proroctví a „Tak praví Pán“

Bible nám říká, že máme prověřovat všechny bez výjimky. Nejistota a prověřování není neúcta nebo nedůvěra. Věříme, že nám Bůh zanechal svá dokonalá kritéria, své Urim a Tummim – Psané Slovo. Tvrzení různých falešných proroků se v průběhu let rozbíjela o skály tohoto základu. Věříme, že ne nadarmo nám Bůh zanechal určitá varování a bagatelizujeme je, řídíme se spíše vlastní představivostí než Slovem.

Dt 13:1Jestliže ve tvém středu povstane prorok či ten, kdo má sen, a učiní pro tebe znamení nebo div, 3 i kdyby se naplnilo to znamení nebo div, které ti řekl se slovy: Pojďme za jinými bohy, (které jsi neznal) služme jim, 4 neuposlechni slova toho proroka či toho, kdo má sen, protože Hospodin, váš Bůh, vás zkouší, aby poznal, jestli milujete Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší.

Dt 18:20Ale prorok, který se odváží promluvit slovo v mém jménu, kterému jsem nepřikázal, nebo mluví ve jménu cizích bohů, takový prorok zemře. 21 A řeknete-li si v srdci: Jak poznáme toto slovo, které Hospodin nepromluvil? 22 Když prorok něco řekne v Hospodinově jménu a nenaplní se to, Toto je slovo, které Hospodin neřekl, ale prorok je pronesl z drzosti. Nebojte se ho.

Jr 28:9Když bude prorok prorokovat o pokoji, to, že tohoto proroka opravdu poslal Hospodin, se pozná podle naplnění prorokova slova.

Každý představitel novozákonní pětinásobné služby mluví z Boží inspirace. Pro proroka je však charakteristické, že mluví slovo ve jménu Páně. To znamená, že Pán mluví skrze něj. Pán propůjčuje svá ústa, aby mluvil ke svému lidu. Proroci jsou nedílnou součástí novozákonní církve. Také ve Starém zákoně najdeme mnoho proroků a máme zaznamenána jejich proroctví. Právě tam se obzvláště často setkáváme s výrokem, kterému předchází „Tak praví Pán“. Takový výrok je obvykle formulován v první osobě, protože mluví sám Bůh, a obvykle se týká konkrétních situací a předpovědí toho, co se má stát.

Pokud někdo mluví tímto způsobem, musí za svá slova nést plnou odpovědnost. Je zcela biblické kontrolovat slova člověka, který mluví ve jménu Pána, a mělo by se tak dít. Jedině tak můžete zjistit, zda Pán skrze tohoto člověka skutečně promluvil.

Sám bratr Branham použil tuto metodu k určení falešného proroka a říká, že na jejím základě přesvědčil svědky Jehovovy, že jejich prorok Charles Taze Russell je falešný prorok.

Když pak tento muž přišel ke mně, řekl jsem: „Pane, Bible říká: 'Jestliže mezi vámi povstane duch nebo prorok a to, co je řečeno, se naplní, naslouchejte mu. A pokud se to nesplní...'“ Vzal jsem čtyři důležitá proroctví svědků Jehovových a ukázal jsem mu, že žádné z nich se nenaplnilo, všechna selhala.

Jako věřící máme svatou povinnost pečlivě zkoumat slova každého člověka, který o sobě tvrdí, že je prorok nebo že mluví za Pána, a zjišťovat, zda se jeho slova naplnila, či nikoli. Tomuto zkoumání musí být podroben i bratr Branham. Kritéria stanovená Božím slovem jsou velmi náročná. Ve většině případů nejde o to, zda se proroctví naplnila. Jde o to, zda se naplnila ve 100 % případů. Pokud ne, je třeba vyvodit důsledky podle Dt. 18 a Jer 28.

Ale všechny tyto dojmy – neodvažujeme se je všechny přijmout a říci: „Tak praví Pán.“ To nesmíme dělat. Potřebujeme slyšet přímý hlas, odpověď od Boha, než můžeme říci, že je od Boha. Žádný dojem, žádný pocit, bez ohledu na to, jak je to živé. Možná řeknete: „Myslím, že by to tak mohlo být.“ Ale když řekneš: „Tak praví Pán,“ nejsi to ty. Věnujte pozornost tomu, co se děje na pódiu. Už jste někdy viděli, že to selhalo? ANO, můj Pán je dokonalý. Nikdy nezklamal, a protože „TAK PRAVÍ PÁN“, nemůže selhat.

Nemůžeme přijmout argument „Nikdo nedosáhne takového duchovního zjevení, aby proroka vyzkoušel“. Prorok je uznán za proroka teprve tehdy, když se jeho slova naplní. Totéž platí pro člověka, který prorokuje na základě jednorázového pomazání, stejně jako pro proroka povolaného z lůna, jako byl Samuel nebo Jeremiáš. Bible říká, že „Hospodin nenechal žádné Samuelovo slovo padnout na zem“. A právě proto, že se jeho slova dokonale naplnila, “celý Izrael od Danu až po Beer-šebu poznal, že Samuel se stal věrným Hospodinovým prorokem“. Ať už se jedná o sen, nebo o Hospodinovo slovo, je třeba to rozsuzovat. Rozsuzovat neznamená dotýkat se Božího pomazaného. Bratr Branham musí být zkoušen stejně jako kterýkoli jiný současný nebo historický prorok, který o sobě mluví jako o člověku, který má slovo od Hospodina. Za dva tisíce let křesťanských dějin bylo takových proroků mnoho. Celá náboženská hnutí vznikla na základě zjevení lidí, jako byli Joseph Smith, Ellen Whiteová nebo Charles Taze Russell. Pokud se domníváme, že bratra Branhama není třeba rozsuzovat, pak bychom stejně tak neměli rozsuzovat, ale nekriticky přijímat prožitky a učení výše zmíněných lidí, stejně jako kohokoli, kdo jde po ulici a říká, že je prorok a má slovo od Pána.

Shromáždění v Indii nebo Africe s 300 000 lidmi

V roce 1950 navštívil bratr Branham se svým evangelizačním týmem Jižní Afriku. V roce 1952 předkládá velmi podrobné proroctví o dalších návštěvách Afriky a Indie.

Pak mě právě vyvedl z Ducha. Poslouchej, bratře Jacksone, tohle jsi nikdy neslyšel, ani nikdo jiný. A postavil mě v Durbanu v Jižní Africe na stejné pódium, stál jsem tam před desítkami tisíc a tisíci lidí. Ohlédl jsem se a viděl, jak se celé shromáždění sbíhá a mizí po mé pravici. Geograficky jsem stál právě tam. A zmizelo vlevo, když šlo tím směrem, a zmodralo. A pak přímo přede mnou byly takto zablokované ulice, kde stáli lidé se zdviženýma rukama a chválili Boha. Pak mě otočil na východ a já se podíval tím směrem. A viděl jsem tam stát lidi v oblečení, které nosí hinduisté. Byly jich tisíce a měli ruce vzhůru, prostě uctívali Boha, křičeli a chválili Boha. A já jsem neviděl ani na jejich konec. Asi v té době přišel z nebe velký anděl a stál tu nade mnou s velkým Světlem. A to Světlo, jako na konci jednoho z těch kmitajících světel na předku velké lokomotivy, začalo blikat. A všechny kopce byly plné černých lidí, na míli daleko. A já jsem řekl: „Aha, jsou to všechno černoši?“ Pak otočil můj obličej přímo před sebe, opět směrem k Durbanu, a tam stáli krásní bílí muži a ženy s rukama nad hlavou a klaněli se Bohu. Pak mě opět otočil zpět a velké Světlo začalo mizet za kopci. Pak se přiblížil anděl. Slyšel jsem ho křičet Hlasem, který mě vytrhl z vidění. Řekl: „Na tomto setkání jich bude tři sta tisíc. Tak praví Pán, zapiš si to do své knihy.“ A tak jsem se vrátil k tomu, co jsem řekl.

Toto proroctví bylo potvrzeno slovy „Tak praví Pán“ a vyplývá z něj následující:

Téhož večera se bratr Branham znovu odvolává na stejné vidění. Tentokrát říká, že věří, že v Bombaji bude 300 tisíc lidí a že nejméně polovina z nich se obrátí.

Dnes odpoledne jsem vám řekl toto vidění: budu mít někde setkání, myslím, že to bude v Indii, poblíž Bombaje, bude tam tři sta tisíc lidí. A nevím, kolik bude na tom setkání obrácených, pravděpodobně se to bude blížit sto padesáti, dvěma stům tisícům obrácených.

Během následujících dvou let se bratr Branham opakovaně zmiňuje o tomto vidění různými způsoby. Někdy mluví o Indii, jindy o Africe, někdy říká, že neví, kde to bude. Někdy má být přítomno 300 000 lidí, jindy má být spaseno 300 000 lidí. Říká také, že to má být největší shromáždění v dějinách světa od Letnic. Nakonec v roce 1954, několik měsíců před odjezdem do Indie, znovu vyslovuje „Tak praví Pán“ v souvislosti s Indií. Cituje stejná slova anděla, která citoval v roce 1952:

Zapište si mé Slovo, zapište je na stránky svých Biblí, neboť je to „Tak praví Pán“. „Pamatujte si, že až přistaneme v Indii, uslyšíte o desetitisících krát tisících spasených.“ To řekl Duch svatý. Já sám jsem si to zaznamenal zde ve své Bibli. Je to zaznamenáno v desítkách tisíc Biblí právě zde, stejně jako záležitost se vzkříšením malého chlapce, o kterém mluvil prostřednictvím vidění. „Je jich tam na tři sta tisíc.“ To je to, co říkal. A vidíte, není to pravda! Takto bude brzy hlásáno evangelium. Prostě se bude tímto způsobem šířit z místa na místo.

V září 1954 se uskutečnila cesta bratra Branhama do Indie. Krátce po této cestě v čerstvé zprávě uvádí, že během pobytu v Indii mu nebylo dovoleno pořádat venkovní shromáždění.

Ach, jaká to byla ostuda v Indii! Kvůli tomu jsme ani nemohli mít shromáždění pod širým nebem.

Dnes, v roce 2021, se největší stadion na světě nachází přímo v Indii a jeho kapacita je 132 000 lidí. V roce 1954 tento stadion ještě neexistoval. Největší plně krytý stadion na světě se nachází na Filipínách a pojme 55 000 lidí. Takže shromáždění s 300 000 lidmi, která by se zároveň nekonala na otevřeném prostranství, se nemohla konat uskutečnit.

V následujících letech však bratr Branham při několika příležitostech uvádí, že na shromážděních v Indii bylo přítomno velmi, velmi mnoho lidí, a odhaduje jejich počet na 500 000.

V letech 1957 a 1958 hovoří podrobněji o tom, co se stalo v Indii. Popisuje zázračné uzdravení slepého muže a radostnou reakci zástupu, ale také říká, že shromáždění v Indii neměla takový úspěch, jaký měla mít, protože neposlechl Ducha svatého a nejel nejprve do Afriky a pak do Indie. Úřady si prý takové davy nepřály, a tak musel svůj pobyt v Indii zkrátit. Sám přiznává svou chybu.

Dokonce jsem byl nucen odjet do Indie. A přesto, jak mnozí z vás vědí, cesta do Indie nebyla tak úspěšná, jak měla být, protože jsem se neřídil vedením Ducha svatého a nepoznal jsem, že poté, co mi dal vidění, mám jet nejprve do Afriky a pak do Indie.

Starosta odhadoval, že kdybych zůstal tři nebo pět dní, které jsem měl, bylo by venku v Bombaji pět set tisíc lidí. Dozvěděli by se to a přišli by. Pomyslel jsem si: „No, jestli ti kazatelé nechtějí spolupracovat, tak je nechám na pokoji“. Ale udělal jsem chybu. Měl jsem se vrátit a požádat je o spolupráci.

Bratr Branham také říká, že špatně pochopil Boží příkaz, který ve skutečnosti zněl, že má jít nejprve do Afriky a pak do Indie. Jak ukazují předchozí citáty, sám říká, že neuposlechnutí tohoto příkazu bylo důvodem, proč shromáždění v Indii neměla úspěch. Přesto říká, že se znovu podíval na zadní stranu Bible a zjistil, že tam skutečně stojí, že se má jít nejprve do Indie a pak do Afriky. Přichází ale s tvrzením, že byl opraven, pokud jde o jeho výklad vidění, z čehož vyplývá, že pořadí bylo na stránce napsáno špatně a že měl jít nejprve do Afriky. Nepochopil snad vidění? Nebo si ji špatně zapsal? Zřejmě ano. Dodává, že Pán věděl, že selže, ale vidění selhat nemohlo. V tuto chvíli je však již jasné, že vidění selhalo, protože tím, že šel nejprve do Indie, jednal podle svého výkladu vidění, a ne podle toho, co vidění říkalo. Skutečné pořadí cesty (vidění 1952, Indie 1954, Afrika 1965) bylo opačné, než říkal správný výklad vidění.

No, v tomto... Před časem mi přišlo vidění a řeklo mi, že pojedu do Afriky. Myslel jsem si, že to znamená, že nejdřív pojedu do Afriky a pak do Indie. Pán ke mně promluvil a řekl mi, abych jel nejprve do Afriky a pak do Indie. Myslel jsem si, že to souhlasí s tím viděním. A pak jsem na to zapomněl a jel jsem nejdřív do Indie a pak mě odsoudil v portugalštině, znáte ten příběh. A On řekl: „Myslel jsem, že jsem ti řekl: 'Nejdřív jeď do Afriky'“. Pak jsem byl odsouzen. A já jsem si to celou dobu myslel a teď to začíná vycházet najevo, to zjevení mě začíná tlačit do Afriky a já jsem četl to vidění a to vidění opravdu říkalo: „Nejdřív jeď do Indie a pak se vrať do Afriky“. To je přesně to, co se stane. No, víte, Pán ke mně promluvil s vědomím, že selžu, ale vidění nemůže selhat. Je to to, co Bůh už řekl, a to nemůže selhat. Tu vizi jsem si napsal na stránku v Bibli. Možná vám ji předám a ukážu. Je tam opravdu napsáno, že nejdříve pojedu do Indie a pak zpět do Afriky; ale On mi řekl, abych jel nejdříve do Afriky a pak do Indie, s vědomím, že selžu, ale vidění nikdy neselže. Bůh řekl. Tak to musí být.

V následujících letech žil bratr Branham neustále v přesvědčení, že jednoho dne pojede do Afriky, kde se v Durbanu uskuteční shromáždění 300 000 lidí. Dokonce to sám říká několik dní před svou druhou cestou do Afriky na jaře 1965.

A chci jen říci mnohým, kteří mě znají, a mým přátelům, kteří jsou dnes večer zde, že jsem dnes ráno obdržel telegram z Durbanu v Jižní Africe. Vize, podle které se brzy sejde tři sta tisíc lidí na setkání, které se již blíží... Ach, jsem za to velmi vděčný. Dr. Vayle, nevím, jestli... Ano, myslím, že jsem vám o tom před časem řekl v hale. Myslím, že budeme... Brzy přijde dopis s podrobnými informacemi.

Brzy jedu do Jižní Afriky. Víte, jak to tam je? Je tam tolik lidí, že se ani nedá s nikým mluvit, protože na jednom shromáždění očekáváme kolem tří set tisíc lidí.

V krátké nahrávce pořízené v Jižní Africe v květnu 1965, která je součástí kázání Stydět se z 11. července 1965, říká, že na tento okamžik čekal 15 let. A když mu bylo uděleno omezené turistické vízum, málem dostal infarkt. Stále však věří, že bude moci kázat pro lidi v Africe. Jak však víme, během této cesty nemohl kázat na oficiálních velkých shromážděních, ale trávil čas na lovu. Mnozí se to snaží vysvětlit tak, že se proroctví naplnilo přijetím poselství jihoafrickým lidem. Tato teorie však neobstojí tváří v tvář skutečnosti, že proroctví říkalo, že bratr Branham bude osobně kázat na shromáždění v Durbanu, kde bude přítomno 300 000 lidí, obrovské masy.

Takže „Tak praví Pán“ se nenaplnilo ani co se týče pořadí cest, protože bratr Branham změnil toto pořadí tím, že nesprávně vyložil vidění, ani v počtu lidí na shromážděních. V Indii úřady nepovolily shromáždění na otevřeném prostranství se stovkami tisíc lidí a v Africe se vůbec žádná shromáždění nekonala. A přitom vidění „Tak praví Pán“ v roce 1952 jasně předpověděla zástupy lidí jak v Africe tak v Indii.

Městský most

Bratr Branham opakovaně vypráví příběh o tom, jak si jako dítě hrál se svým bratrem a měl vidění, v němž viděl stavbu mostu přes řeku Ohio a smrt 16 lidí, když se část mostu zřítila. Výslovně také říká, že ve vidění viděl číslo 22, což znamenalo, že se naplní za 22 let. Na nahrávkách opakovaně zdůrazňuje, že přesně za 22 let se toto vidění naplnilo a 16 lidí přišlo o život. Upřesňuje také, že se jednalo o most, který se tehdy nazýval Municipal Bridge a spojoval města Jeffersonville v Indianě a Lousville v Kentucky. Z Wikipedie se lze dozvědět, že od roku 1949 se tento most nazývá George Rogers Clark Memorial Bridge, přičemž místní občané jej označují také jako Second Street Bridge.

O něco později, asi o dva týdny později, jsem si hrál s bratrem kuličky a cítil jsem, že ke mně něco přichází. Bydleli jsme na kopci a pod námi byla řeka: kolem byla divočina. A viděl jsem, jak z té pustiny vystupuje most. A začínal se rozpínat přes řeku. Šestnáct mužů spadlo do vody a zahynulo. A viděl jsem velkou ceduli, na které stálo “dvacet dva let”. Běžel jsem tam a řekl to matce. A ona řekla: “Synu, jsi nervózní. Usnul jsi a zdálo se ti to.” Řekl jsem: “Ne, ne, viděl jsem to.” Bylo to zapsáno na kusu papíru. A za dvaadvacet let od té doby se přes řeku přehoupl velký most a šestnáct mužů z něj spadlo a utopilo se v řece. Pokaždé je to dokonalé.

Smrt 16 lidí je bezpochyby obrovskou tragédií, která se nestává každý den. Takové události jsou velmi podrobně rozebírány v tisku a v různých úředních zprávách a zápisech. Navzdory neuvěřitelnému a dlouhodobému úsilí mnoha lidí, včetně mnoha věřících v poselství (včetně Rebeccy a George Smithových), se dodnes nepodařilo najít žádnou stopu, že by k takové tragické nehodě na tomto mostě někdy došlo. Byly prohledány všechny možné archivy dokumentů a novin a ukázalo se, že žádná fakta týkající se historie stavby tohoto mostu nechybí, ba naopak, výstavba je velmi podrobně zdokumentována. Navzdory informacím šířeným společností Voice of God Recordings Inc. Josepha Branhama, žádný archiv nebyl během povodní v roce 1937 zničen a veškeré materiály jsou stále k dispozici veřejnosti.

Stavba Městského mostu byla zahájena v červnu 1928 a most byl pro veřejnost otevřen 31. října 1929. Během stavby mostu došlo ke dvěma smrtelným nehodám. První muž, který při stavbě zahynul, nebyl ani na mostě, ale na bárce pod mostem a byl nešťastnou náhodou udeřen do hlavy a sražen do vody. Jmenoval se Richard Pilton a zemřel 19. června 1929, přičemž podle zprávy pobřežní stráže bylo tělo nalezeno během pěti minut. Tato zpráva byla otištěna v místních novinách Jeffersonville Evening News s komentářem, že se jednalo o první úmrtí během stavby tohoto mostu. Při druhé nehodě muž uklouzl a spadl z mostu na bárku s ocelí o 26 metrů níže. Nespadl do vody, ale na bárku. Zlomil si vaz a další kosti a při nárazu zemřel. Jmenoval se Lloyd McEwen a zemřel 10. září 1929. Článek ve stejných novinách informoval, že to bylo druhé úmrtí během stavby tohoto mostu. Poté už k žádným dalším úmrtím nedošlo a o necelé dva měsíce později byl most otevřen. Zprávy pobřežní stráže z let 1928 až 1939 (období více než 10 let) byly rovněž pečlivě prozkoumány a nebyla nalezena žádná zmínka o úmrtí 16 osob. Veškeré dokumenty, fotokopie novinových článků týkajících se stavby mostu a zprávy pobřežní stráže řeky Ohio si můžete prohlédnout na adrese searchingforvindication.com/bridge.html.

Existuje tedy vážný problém, protože vidění, že 16 lidí mělo zemřít pádem do vody a utopením, se nenaplnilo. Navíc ani datum, kdy se podle Williama Branhama vidění naplnilo, nesouhlasí. V různých vyprávěních uvádí různý věk, ale pokud předpokládáme, že vidění obdržel v šesti letech, tedy kolem roku 1915, pak po přičtení 22 let dostaneme rok 1937. A most byl dokončen a otevřen v roce 1929.

Při stavbě tohoto mostu došlo ke dvěma obrovským tragédiím. Dne 10. ledna 1890 došlo k selhání kesonu a zahynulo 16 lidí. O necelé čtyři roky později, 15. prosince 1893, se část mostu zřítila a do vody spadlo 51 lidí, z nichž 12 zemřelo. Zprávy o této tragédii se dostaly na titulní stránky novin, mj. New York Tribune nebo The Herald of Los Angeles. Není pochyb o tom, že kdyby o mnoho let později při stavbě městského mostu skutečně zahynulo 16 lidí, také by se o takové tragédii psalo v novinách.

V roce 2014 zveřejnili lidé z Voice of God Recordings rozhovor s člověkem jménem Jack Vissing, synem dlouholetého starosty města Jeffersonville, který se dříve znal s bratrem Branhamem. Tvrdil, že mu o této události vyprávěla jeho babička a že dělníci při lití jednoho z pilířů nespadli do vody, ale do betonu, a že tam jsou dodnes. Nechceme pochybovat o upřímnosti pana Vissinga, ale jeho svědectví je založeno na částečných a neúplných informacích, které měl z druhé nebo třetí ruky, a nelze je považovat za směrodatné prohlášení. Nemá žádné osobní svědectví. Tucet mrtvých těl v betonu mostního pilíře by vážně ohrozil pevnost tohoto pilíře. O mnoha velkých betonových konstrukcích v různých částech světa dodnes kolují legendy o lidech, kteří v nich byli pohřbeni zaživa. Manželky s dětmi těchto dělníků by se domáhaly spravedlnosti u soudu, protože jejich muže/otce z betonu nikdo nezachránil. Také tvrzení, že šlo o levnou pracovní sílu z Číny, a proto se o jejich smrt nikdo nestaral, nemá absolutně žádný základ. Navíc prohlášení pana Vissinga není v souladu s viděním bratra Branhama, podle kterého se dělníci měli utopit ve vodě. Pečlivé prozkoumání případu, o kterém pan Vissing jistě nevěděl, ukázalo, že zemřeli pouze dva lidé, jak je popsáno výše.

Možná si myslíte, drazí bratři, že se nejedná o typické proroctví potvrzené slovy „Tak praví Pán”. Bratr Branham však v kázáních mnohokrát říká, že se naplnilo přesně tak, jak mu bylo ukázáno. Využívá to jako úžasnou událost z mládí, která dodává význam celému jeho životu a povolání. Žel však neprojde zkouškou.

Žraloci v centru Los Angeles

Všichni známe jedno z nejpomazanějších proroctví bratra Branhama, že hříšné město Los Angeles se ocitne na dně oceánu. Vyřkl je mnohokrát mezi lety 1964 a 1965. Zde jsou některé z jeho prohlášení:

Podívejte se na zemětřesení tady v Kalifornii. Předpovídám, že před příchodem Pána Ježíše Bůh toto místo potopí. Vím, že Hollywood a Los Angeles a ta špinavá místa, že je Všemohoucí Bůh potopí. Půjdou na dno moře. A to je tolik hříchu, víte, to je bariéra.

To je vážné varování. My neznáme hodinu a vy neznáte hodinu, kdy se toto město jednoho dne potopí na dno oceánu. „A ty, Kafarnaum,“ řekl Ježíš, „které ses vyvýšilo do nebe, budeš uvrženo do pekla, neboť kdyby zázraky, které se s vámi staly, byly vykonány v Sodomě a Gomoře, stály by dodnes.“ Sodoma a Gomora leží na dně Mrtvého moře. A Kafarnaum leží na dně moře. 231. Ty město, které o sobě říká, že jsi město andělů, které se vyvyšuje do nebe a vypouští do světa všechny tyto špíny a ohavné věci, obscénní módy a jiné věci, takže i z jiných zemí přicházejí, aby shromáždili a šířili tyto naše ohavnosti s vašimi krásnými kostely a věžemi a tak dále, A jak se chováte – pamatujte, že jednoho dne se potopíte tady na dno moře. Pod vámi je již prázdnota. Boží hněv nad tebou již zesiluje. Jak dlouho ještě udrží písečnou vrstvu, která nad ním visí, než se hluboký oceán dostane do vnitrozemí až k jezeru Salton? Bude to horší než poslední den Pompejí. Čiňte pokání, Los Angeles.

Národy se rozpadají. Svět se rozpadá. Jeho patnáct set mil dlouhý úsek, široký tři nebo čtyři sta mil, se potopí, sto... nebo možná čtyřicet mil do toho velkého tektonického příkopu jednoho dne a vlny se zlomí až do Kentucky. A když se to stane, otřese to světem tak silně, že se všechno na něm rozpadne.

Ach, moji drazí! Vzpomínám si na mé poslední poselství v Kalifornii, kdy jsem si myslel, že se tam už nikdy nevrátím, když jsem předpověděl, že se Los Angeles potopí na dno oceánu. A „Tak praví Pán“, potopí se! Je hotovo; je zalito vodou; Tím to končí. Jaká hodina? Nevím kdy, ale potopí se. Bezprostředně poté, když se toto zemětřesení začne otřásat a rychle postupovat vpřed.

S tímto proroctvím je několik problémů. Za prvé, jednou říká, že vlny dosáhnou až k jezeru Salton (200 km od Los Angeles), jindy zase, že vlny dosáhnou až do Kentucky, jehož nejzápadnější bod je od Los Angeles vzdálen 2 500 km. Za druhé, 11. července 1965 sám říká, že viděl v televizi pořad, kde na toto téma hovořil vědec. Za třetí, součástí prorockého varování bratra Branhama před Los Angeles bylo přirovnání tohoto města ke Kafarnau, které se podle něj nachází na dně Galilejského jezera. Ruiny města Kafarnaum však dodnes stojí na břehu jezera. Oba jsme tam byli osobně. Při prohlídce Kafarnaum se Gabriel na tuto věc průvodce výslovně zeptal a dozvěděl se, že v novozákonní době byla hladina vody v jezeře naopak o několik metrů výše. Takže ani část Kafarnaum nemohla být na dně moře.

V knize The Acts of the Prophet (Skutky proroka) je popsán následující rozhovor mezi bratrem Branhamem a Billym Paulem.

[William Branham] se obrátil ke svému synovi a řekl: „Billy, kde stojíš?“
„V centru Los Angeles,“ odpověděl Billy.
„Kde stojíš?“ – otázal se prorok.
„Před budovou May Company v centru Los Angeles,“ odpověděl Billy.
Potom bratr Branham pronesl prorocká slova:
„Billy,“ řekl, „možná tu nebudu, ale nebudeš starcem, než žraloci nepoplavou přesně tam, kde stojíš.“

Je zcela zřejmé a logicky nepopiratelné, že bratr Branham, když mluvil s Billym Paulem o plavání žraloků, měl na mysli naplnění svého proroctví o zničení města Los Angeles. Přesto víme, že toto proroctví se dodnes nenaplnilo. Los Angeles stále stojí na svém místě. Bratru Billymu Paulovi je 86 let a je nemožné říci, že není starý muž. (Pozn. překl.: Billy Paul Branham odešel na věčnost dne 19. října 2023 ve věku 88 let.)

Na obranu důvěryhodnosti bratra Branhama přišli věřící v Poselství s teorií, že toto proroctví se naplnilo jinak než zničením Los Angeles. Bratr Tim Pruitt v roce 2017 začal tvrdit, že v 70. letech došlo v Los Angeles k povodním, které umožnily vodě a žralokům dostat se až tam, kde v té době stáli bratr Branham a Billy Paul. Bratr Tim Humes se osobně snažil tuto záležitost důkladně vyšetřit. Dozvěděl se, že po katastrofální povodni v Los Angeles v roce 1938, která si vyžádala životy 113 lidí, bylo rozhodnuto odklonit místní potoky do betonových kanálů a vybudovat mnoho nových protipovodňových přehrad a nádrží pro povodňové trosky. Tato zařízení chránila jižní Kalifornii před všemi následnými povodňovými hrozbami, jako byly bouře v letech 1969 a 2005. Obě byly objemově větší než povodeň v roce 1938, ale nevedly k žádným významným záplavám. Nikdy nedošlo k zemětřesení nebo povodni, které by přinesly do centra Los Angeles vodu z oceánu nebo z oblohy v takovém množství, aby se tam dostali žraloci. Budova Mays, před níž stáli bratr Branham a Billy Paul během výše uvedeného rozhovoru, se nacházela asi 21 km od nejbližšího pobřeží a nacházela se v nadmořské výšce 78 m. Jak mohly záplavy z oceánu dosáhnout 21 km do vnitrozemí, aniž by zcela zničily Los Angeles? K dosažení 21 kilometrů do vnitrozemí, do nadmořské výšky 78 metrů, by byla zapotřebí apokalyptická vlna. V Los Angeles taková vlna nikdy nebyla.

Někteří bratři se pokoušejí zneplatnit proroctví bratra Branhama k Billymu Paulovi a tvrdí, že není na nahrávce. Proč tedy celé generace lidí v Poselství vyrůstaly a slyšely varování, že Billy Paul nebude starý, když Kalifornie spadne do moře? Pamatujeme si strach, který nás naplnil, když bylo Billymu Paulovi v roce 2005 70 let. Všichni jsme si byli jisti, že vzhledem k tomu, že začíná vážně stárnout, je naplnění proroctví za dveřmi. A nyní, když je jasné, že se proroctví nenaplnilo, z něj lidé dělají „nekanonické“ prohlášení.

1977

Bratr Branham spojuje sedmé vidění, které obdržel v roce 1933 a které se týkalo zničení Spojených států, s předpovědí, že vidění se naplní nejpozději do roku 1977. O tomto datu mluví jako o osobní poznámce na kusu papíru s proroctvím. V některých případech dokonce říká, že dojde k velké destrukci nebo úplnému zničení celého světa.

Ale mezi dneškem a rokem 77 předpovídám, že buď velké zničení, nebo úplné zničení celé země - mezi dneškem a 77. rokem. Předpověděl jsem to v roce 1933.

Laodicejská éra začala na přelomu dvacátého století, pravděpodobně v roce 1906. Jak dlouho to bude trvat? Jako služebník Boží, který měl mnoho vizí, z nichž ŽÁDNÁ nikdy neselhala, mi dovolte předpovědět (neřekl jsem "prorokovat", ale předpovědět), že tato éra skončí kolem roku 1977. Promiňte mi osobní poznámku, zakládám toto proroctví na sedmi významných po sobě jdoucích viděních, která mi přišla jednoho nedělního rána v červnu 1933. (...)

I když mnozí mohou mít pocit, že je to nezodpovědné prohlášení – ve světle skutečnosti, že Ježíš řekl, že „žádný člověk nezná den ani hodinu“. Toto proroctví zastávám i po třiceti letech, protože Ježíš NEŘEKL, že žádný člověk nemůže znát rok, měsíc a týden, ve kterém se má naplnit Jeho příchod. Opakuji proto, že upřímně věřím a zastávám názor jako soukromý student Slova s Boží inspirací, že rok 1977 by měl ukončit světové systémy a uvést věk tisíciletí.

Když bratr Branham mluvil o tomto datu, nepoužil pro opatrnost slovo „prorokovat“, ale „předpovídat“ (anglicky „predict“). Navzdory této opatrnosti byl však osobně o tomto datu natolik přesvědčen, že se při studiu Slova dovolával „božské inspirace“. Ve většině případů bychom taková jeho slova považovali za nezvratné učení od Boha, nebýt toho, že se tato předpověď nenaplnila.

Někteří starší lidé si pamatují, co se dělo v kruzích poselství v roce 1977, nebo dokonce ještě dříve, pokud bychom odečetli tři a půl roku velkého soužení, na základě tvrzení bratra Branhama, že tisíciletí začne v roce 1977. V té době panovalo mezi věřícími neuvěřitelné očekávání. Jeden bratr z Polska chodil oblečený v obleku. Jiný bratr se kvůli tomu nepustil do stavby domu. To byl význam proroctví bratra Branhama, které ani nebylo proroctvím. Sami také víte o lidech, kteří opustili Poselství kvůli nenaplněnému proroctví.

Posuďte sami, zda lze vinu za toto zklamání svalit na tyto lidi, protože se chytili proroctví, které nebylo „Tak praví Pán“, ale pouze „z Boží inspirace“? Není v tomto případě viníkem spíše bratr Branham, který svými slovy vzbudil v lidech falešné naděje, jež se později setkaly s trpkým zklamáním? Tímto nenaplněným proroctvím se bratr Branham přidal k bezpočtu lidí, kteří falešně předpověděli konkrétní datum nebo rok příchodu Pána nebo konce světa. Tato záležitost je více než závažná a nelze ji ignorovat.

──────── ✧ ────────

Setkali jsme se s tvrzením, že žádný biblický prorok by neprošel zkouškou, kdyby byl zkoušen podle kritéria z Deuteronomia 18. Ptáme se proto - proč je podmínka Dt. 18 v Bibli, když by ji žádný prorok nesplnil? To rozhodně není způsob, jak zneplatnit Boží slovo. Prorok Izaiáš, když prorokoval, že panna počne a porodí syna, neuvedl konkrétní datum, místo ani osobu, skrze kterou se toto proroctví naplní. Navíc dnes, při zpětném pohledu, víme, že se dokonale naplnilo. Naproti tomu William Branham ve většině svých proroctví uvedl konkrétní data, místa a osoby. Například shromáždění 300 000 lidí v Africe, které předpověděl s „Tak praví Pán“, se nikdy neuskutečnilo a ani se už nikdy neuskuteční, protože bratr Branham již není mezi námi. Nezbývá nám tedy nic jiného, než mnohá jeho proroctví označit za nenaplněná, a tudíž falešná.

Se smutkem konstatujeme, že vysvětlení podaná obhájci Poselství, mají za cíl spíše snížit biblickou laťku než pozvednout tvrzení Poselství na vysokou úroveň biblického testu a rovnají se snaze najít v Bibli chyby analogické těm, které jsou v Poselství. Kdybychom tímto způsobem snížili laťku, mnoho dalších lidí, kteří se prohlašovali za proroky, by ji překročilo. Když bratr Branham mluvil o svých viděních, opakoval, že všechno musí být dokonalé a že každá iota musí souhlasit. Nyní není moudré pokoušet se změnit normy.

To neznamená, že odmítáme zkoumání věcí, které jsou v Bibli považovány za omyly. Po staletí křesťanství nebojácně přijímalo výzvy skeptiků a místo poukazování za nedostatek zjevení v tazatelích bylo vynaloženo úsilí a každý předložený případ byl prozkoumán. Výsledkem je dnes významné duchovní literární dědictví křesťanství. Když se objevily problémy s potvrzením poselství, rozhodli jsme se je (v důvěře, že je to pravda) prozkoumat, stejně jako jsme zkoumali potvrzení Bible. Dosud žádné z těchto obvinění proti Bibli nezůstalo ze strany křesťanů bez odpovědi.

Stojí také za to dodat, že kázání bratra Branhama a korpus Písma svatého jsou žánrově zcela odlišné texty. Bible je sbírka různých knih, psaných po tisíce let různými, často vzájemně se neznajícími lidmi, byly dokončeny před tisíci lety, v cizí kultuře a bez mnoha nuancí, které byly v té době obecně známé a dnes jsou nám, nežidům ze zcela jiné civilizaci, neznámé. Tyto obtíže jsou živnou půdou pro líné mysli, ale pro vytrvalé badatele nejsou překážkou při vysvětlování mnoha záhad. Na mnohé z těchto „děr“ nepoukazují seriózní (nevěřící) učenci, ale nevědomí ateisté, kteří pouze opakují to, co slyší, přičemž vědci s takovými věcmi nemají žádné problémy nebo pochybnosti (jako je např. otázka Zachariášova proroctví ve svitku Jeremiáše).

Kázání bratra Branhama jsou ve srovnání s Biblí velmi jednotnou sbírkou výroků nahraných na magnetofonový pásek jedním člověkem v průběhu několika desetiletí, o nichž nemusíme bádat, zda něco řekl, či nikoli. A přesto v nich najdeme mnoho závažných rozporů, pro které nelze najít vysvětlení, tak jako se dosud podařilo vysvětlit každý domnělý problém v Bibli.

Plagiátorství a nesprávná interpretace zdrojů

Jedním z nejvážnějších problémů s jedinečností a prorockou povahou služby Williama Branhama je plagiátorství a způsob, jakým získával informace pro svá kázání.

Plagiátorství je právní pojem. Ačkoli slovo má negativní znění, není vulgární nebo nevhodné. Plagiátorství je praxe, při které se použije cizí práce nebo myšlenky a prezentují se jako vlastní, aniž by byl uveden zdroj. Zdroj se samozřejmě nevyžaduje tam, kde se jedná o veřejně dostupná známá fakta, ani tam, kde jsou fakta uvedena vlastními slovy nebo interpretována svým vlastním způsobem. Zdroj je však nezbytný, pokud osoba ve své knize/kázání/přednášce cituje celé věty nebo dokonce výroky jiné osoby za použití přesně stejných frází, termínů, rozměrů nebo dat.

Ve službě bratra Branhama lze nalézt více než jedno učení, které bylo jasně převzato z teologických knih, které byly tehdy k dispozici. Nejenže neuvedl zdroj, odkud čerpá, ale prezentoval tyto věci svým posluchačům jako zjevení od Boha takovým způsobem, že posluchači byli plně přesvědčeni, že věci, které říká, obdržel přímo od Boha jako inspiraci. Jedním z nešťastných výsledků praxe bratra Branhama je, že velká většina věřících v poselství je přesvědčena, že pouze v tomto poselství byly přineseny takové úžasné myšlenky a učení. Neslyšíme lidi říkat: „Chvalte Boha za bratra Spurgeona nebo za bratra Grahama, Larkina, Finneyho, Darbyho, kterým Bůh dal tak úžasné myšlenky, které mohl bratr Branham také použít a podělit se s námi o toto požehnání.“ Místo toho slyšíme, že pouze v tomto poselství je tak hluboké poznání Slova, lásky a oslavení Krista. Nakonec v našem rozhovoru zaznělo, že učení bratra Branhama možná nebylo jedinečné a že ho dříve učili jiní vynikající křesťanští učitelé, ale jedinečnost prorokovy služby spočívala, řekněme, v „nadpřirozeném sestavení“ neboli extrakci zjevených pravd, které byly rozptýleny mezi mnoha špatnými učeními těch stejných autorů. K této otázce se ještě vrátíme, ale nejprve bychom chtěli přejít ke konkrétním případům.

Chceme uvést příklady velmi důležitých učení bratra Branhama, které, jak se ukázalo, mu nebylo zjeveno Bohem, ale přesně slovo od slova převzaté od baptistického autora jménem Clarence Larkin (1850-1924), konkrétně z jeho knih Dispensational Truth – God's Plan and Purpose in the Ages (Dispenzační pravda - Boží plán a záměr skrze věky) a The Book of Revelation (Kniha Zjevení).

Joel se o Clarenci Larkinovi dozvěděl asi před pěti lety, kdy také poprvé slyšel obvinění z plagiátorství v Poselství. Později se o to začal zajímat a zjistil, že skutečně celá série kázání o Danielových 70 týdnech z roku 1961 byla založena na Larkinově práci, stejně jako Výklad sedmi církevních věků. To však nutně neznamenalo, že šlo o plagiát. Ostatně jak Clarence Larkin, tak i další teologové čerpali z prací a výzkumů předchozích učenců a teologů. Kromě toho neexistoval takový systém a pevná pravidla citování, jaká máme dnes především v akademických a vědeckých kruzích. O to obtížnější je očekávat, že by bratr Branham o existenci takových pravidel vůbec věděl, natož aby se jimi řídil. Kromě toho se bratr Branham i v sérii o Danielových 70 týdnech zmiňuje o Larkinovi. V jedné ze tří přímých zmínek o něm ve všech kázáních bratr Branham vyjadřuje vděčnost za postřehy Larkina a dalších učenců:

51 A tak se v průběhu tohoto století stovky lidí, vzdělaných a nadaných mužů, nepochybně snažily vysvětlit, co bylo oněch sedmdesát týdnů. Četl jsem k tomu spoustu jejich komentářů. A jsem velmi vděčný panu Smithovi z církve adventistů za jeho názory. Jsem velmi vděčný Dr. Larkinovi za jeho názory. Jsem vděčný všem těmto velkým učencům za jejich názory na toto téma. A když je čtu, poučuje mě to, že dokážu najít místa, která vypadají dobře. Ale abych získal názory, které jsem – myslel jsem, že je chci vysvětlit – hledal jsem v encyklopedii „čas“ (pozn. překl.: míněn „čas“ z Daniele 7), abych zjistil, co znamená „čas“.

Joel dospěl k závěru, že použití díla Larkina nebo Uriáše Smithe neznamená hned plagiátorství, ale musel připustit, že původ těchto nauk není záležitostí nadpřirozeného zjevení, jak se dosud domníval, a jak se říkalo o Ježíši, „jak to všechno ví, ačkoli se neučil“. Bratr Branham se možná ve škole nenaučil správnou gramatiku, ale uměl číst natolik, že byl častým návštěvníkem knihovny a získával tam vědomosti, jak nám sdělil. I z výše uvedeného citátu je zřejmé, že bratr Branham musel vynaložit velké intelektuální úsilí, aby získal zjevení od Boha. Bratr Branham se zmiňuje o Larkinovi a vyjadřuje uznání za mnohé věci, které shledal užitečnými nebo odpovídajícími jeho vidění minulých a budoucích událostí, ale nepřiznává, do jaké míry vděčí za to, co ví, jemu a dalším učencům, spíše to vypadá, jako by jim blahopřál k jejich statečnému, ale ne zcela úspěšnému úsilí. I kdyby měl br. Branham v tomto dobré úmysly, výsledek je velmi špatný, protože většina věřících v Poselství, kteří čtou kázání, má dojem, že bratr Branham je jejich přímým (kromě Boha) zdrojem poznání. To by odpovídalo prorokovi, ale při pohledu na to, jak bratr Branham získával konkrétní fakta a znalosti, se spíše podobá adeptovi biblické školy. Zatímco se totiž bibličtí proroci neučili svým proroctvím, bratr Branham se zjevně učil a obsah svých výroků získával z knih.

31 Knihu Zjevení, Zjevení Ježíše Krista, studujeme již měsíce. Prošli jsme věky církve. První tři kapitoly Apokalypsy jsou církevní věky. Potom byl Jan přenesen v kapitolách 4 a 5 a byly mu ukázaly věci, které měly být později. Nyní, v šesté kapitole, sestupuje znovu na zem, aby viděl, co se děje, počínaje šestou kapitolou, prvním veršem, až po devatenáctý a dvacátý první verš. Zde přicházejí Pečeti, Pohromy, „Běda“, Kobylky, Žena na Slunci a vyhnání červeného draka, zapečetění sto čtyřiceti čtyř tisíc a všechny tyto věci.

32 Byl to týden hloubkového studia. Včera jsem celý den sotva opustil svůj pokoj a snažil se studovat. A to je něco, co jsem v poslední době učil, mnoho starých veteránů tady, jen jsem řekl: „Tohle je Danielových sedmdesát týdnů,“ ale nesnažil jsem se to napadnout, vysvětlit to. Ale tentokrát, z milosti Boží, jsem se rozhodl požádat Boha o milost, abych to přinesl lidem. A tady nacházím věci, o kterých nevím.

33 Takže jsem - četl jsem knihu doktora Larkina, knihu doktora Smithe, poznámky doktora Scofielda, různé komentáře mužů z celého světa, a přesto je nedokážu dát dohromady, aby to všechno vyšlo správně. Vidíte? Takže tento týden mám v plánu navštívit knihovnu v Kentucky, studovat starověkou astronomii kalendářů a časů, posbírat v knihovnách a tak dále všechny starověké knihy, které mohu a v jakém rozsahu to mohu udělat, a slavnostně důvěřuji Ježíši Kristu, který mi to zjeví.

Dalo by se tedy usuzovat, že jak série 70 týdnů Danielových, tak série o věkách církve měly být pouze přehledovou teologickou a historickou studií, kterou bratr Branham sestavil a připravil pro svůj sbor, aby jim poskytl kontext pro skutečné prorocké zjevení, které mělo přijít: Zjevení sedmi pečetí.

Musíme se zastavit a vysvětlit, proč těch sedmdesát týdnů. Protože pokud to neuděláte, přijdete o ty pečetě, polnice, ty číše hněvu, ty rány, ty tři nečisté duchy jako žáby, to trojí „běda“, vyhnání rudého draka, ženu na slunci. Pokud to neuděláte, všechno vám to přijde, protože se to děje právě tady v sedmdesátém týdnu. Tam se to děje.

Při studiu sedmi věků církve našel Joel vážné chyby a zkreslení, ale byl tehdy přesvědčen, že to lze odpustit, protože šlo pouze o studii, která měla věřícím poskytnout nástin církevní historie, nikoli o přímé Boží zjevení. V té době však Joel vůbec netušil, co o této sérii kázání řekl sám bratr Branham.

22 Zjevení v řeckém slově znamená obraz – plátno obrazu – jeho odhalení. Vidíte? A toto je odhalení Ježíše Krista v sedmi věcích církve. Píšu k tomu malý komentář. Samozřejmě to nemůžu napsat, ale prostě musím mluvit pod inspirací, když to dostanu; a pak to samozřejmě zaznamenají na magnetickou pásku.

38 Když jsme skončili s knihou Zjevení církve, co Bůh udělal se sedmi církvemi, které byly tehdy v počátcích nebo ve svém stínu v Malé Asii? Potom nám Duch svatý zjevil a otevřel všechna tajemství, která tam jsou, jak vedl svou církev dějinami. A pokud nemáte na kazetě „Sedm věků církve“, bylo by dobré, kdybyste si je poslechli. Brzy budou v knižní podobě.

Díky tomuto klíči, tak jednoduchému, ale tak nádhernému, jsem mohl s pomocí Ducha svatého číst knihu Zjevení a příběhy a najít v nich každou dobu, každého posla, trvání každého věku a každý z nich hrál nějakou roli v Božím plánu od Letnic až do konce těchto věků.

A tady máme problém, z tohoto prohlášení je zřejmé, že bratr Branham tvrdí, že časové rámce církevních věků našel sám, s pomocí Ducha svatého. Nepřekvapuje, že jeden z bratrů, kterého se Joel zeptal, jak bratr Branham určil tato data, mu odpověděl, že „zjevením“ – to by odpovídalo tomu, co bratr Branham říká. Přesto se téměř všechna data zcela shodují s tím, co navrhl Larkin ve své knize. Pouze datum začátku prvního "věku" se liší (53 oproti Larkinovým 70) a bratr Branham zde vysvětluje, že za začátek považuje Pavlovu první misijní cestu. Začátek laodicejského věku posunul z roku 1900 na rok 1906, aby více odpovídal probuzení na Azusa Street. Kromě těchto dat zůstala všechna data začátku a konce stejná. Při čtení knihy o církevních věcích se vždy zdálo zvláštní, že se v knize objevují určité informace nebo tvrzení bez jakéhokoli vysvětlení. Bratr Branham nikdy nevysvětlil, na jakém principu se „církve“ v knize Zjevení náhle stávají „církevními věky“. Bratr Branham od samého počátku používá termín „církevní věky“, a nikoli „církve“, jak říká Bible. Jako by v knize byla nějaká mezera, předem daný předpoklad, který není čtenáři nijak vysvětlen. Přesně tak je tomu i v případě dat. Když bratr Branham vysvětluje souvislosti jednotlivých „věků“, perfekcionisticky na konci uvádí data, aniž by vysvětlil, jak je určil.

... to by utvrdilo církev v modlářství, což je duchovní smilstvo, z něhož nikdy nepovstane. Smrt pronikala od kořene k větvi a ti, kdo ji jedli, požívali hořkost a smrt. Tento věk trval od roku 170 do roku 312.

Ukazuje se, že Larkin podal konkrétní vysvětlení o stejných letopočtech a o tezi, že „církve“ zmíněné v prvních kapitolách Apokalypsy jsou ve skutečnosti VĚKY nebo epizody času. U Larkina je vidět celý myšlenkový proces a plně zdůvodnit své stanovisko. Bratr Branham prostě vzal závěry a neobtěžoval se je zdůvodnit.

Existují některé detaily, které definitivně odhalují, že jediným zdrojem poznání bratra Branhama v těchto záležitostech byly knihy někoho jiného (v tomto případě Larkinovy), nikoli božské zjevení nebo po staletí utajované tajemství, na které Larkin dokázal částečně přijít i bez zjevujícího anděla ze Zjevení 10,7. Nuže, bratr Branham se při kopírování dopustil několika zjevných faktických chyb, které vyplývaly buď z jeho nepozornosti, nebo z neznalosti pojmů, o nichž četl.

V knize „Dispensational Truth“ (Dispensační pravda) bratr Larkin popisuje podobu Nového Jeruzaléma a proč si myslí, že bude mít podobu pyramidy:

1515 Dozvídáme se, že délka, šířka a výška jsou stejné. To nutně neznamená, že se jedná o krychli, protože existuje další geometrické těleso, jehož rozměry jsou stejné, a to je pyramida.

371 A teď - teď - to nutně neznamená, že je to stejné... Říká: „A zdi a základy byly stejné,“ což nutně neznamená, že je to krychle nebo čtverec. Existuje další geografická míra, jejíž rozměry jsou stejné, je to pyramida.

Bratr Branham kopíruje celý výrok téměř totožně, ale cestou narazí buď na neznámé, nebo obtížné slovo geometrical figure (geometrické těleso) a překroutí ho na geographical measure (geografická míra). Každý přemýšlivý člověk, který nezná bratra Branhama a nemá k němu žádný negativní ani pozitivní postoj, by souhlasil, že se jedná o typickou chybu vyplývající z nepochopení kopírovaného textu.

Několikrát v tomto kázání říká, že tyto věci obdržel skrze modlitbu a zjevení. Říká, že změřil rozměry města.

54 Vždycky nacházím svá kázání skrze modlitbu. Sednu si, ponořím se do modlitby a něco mi to odhalí. Pak s tím několik minut čekám a sleduji, zda to odpovídá, a pak to vycítím jasněji. A pak někdy čekám, až se to promění ve vizi. Ale když to začne přicházet a já jsem spokojený, že vím, že je to od Boha, pak jdu k Písmu. Víte, myslím, že by to mělo být potvrzení každé duchovní věci, která se děje, protože Bible je úplné zjevení Ježíše Krista; víte, to je jeho Tělo. 55 A teď, když se to děje, mohu najít nějaké místo v Písmu, které mi nezní dobře, pak o tom začnu přemýšlet. Vrátím se k modlitbě. Vrátí se mi to. Pak začnu zkoumat své místo v Písmu.

366 Zde je hluboké Boží zjevení. Zde. Tady se zastavím. Nikdo z těch ostatních... Budu citovat zbytek, pokud Pán dovolí. 367 Všimněte si, že ta země je... No, otevřete si knihu Zjevení, uvidíte, jak ji vyměřil v loktech a stadiích. Dva tisíce tři sta... Takže zjistíme, že toto Město je vyměřeno na tisíc pět set čtverečních mil. 368 Víte, jak daleko by to sahalo? Tento týden jsem to změřil. Sahalo by od Maine po Floridu a od východního pobřeží šest set mil za řeku Mississippi. Jinými slovy, polovina Spojených států, samotné město.

1515 Bude spočívat na Nové Zemi, a z toho můžeme vidět, proč bude muset být současná Země obnovena ohněm a proč už nebude moře, protože nové Město má 12 000 stadií neboli 1 500 čtverečních mil a sahalo by od Maine až po Floridu a od pobřeží Atlantiku šest set mil na západ od řeky Mississippi. Jinými slovy, zabíralo by více než polovinu Spojených států.

Bratr Branham dělal přesně totéž, z čeho kazatelé Poselství obviňují lidi z denominací, že čerpají z Poselství a nepřiznávají to. Bratr Branham čerpal z Larkina a nepřiznal to. V celém Poselství se o něm zmiňuje pouze třikrát, poprvé jen necelý rok po vydání Církevních věků, jednou říká, že jemu a dalším učencům je vděčný za jejich názory, a podruhé říká, že to nedokáže dát dohromady. Podobně mluví i o Cyrusu Scofieldovi. Na různých místech řekl, že nesouhlasí s komentářem ve Scofieldově bibli, ačkoli samotná Scofieldova bible není „Scofieldův překlad“, je to prostě Bible krále Jakuba s jeho komentářem, takže jediné, co je na ní zvláštní, je komentář. A bratr Branham, ačkoli tvrdil, že s ním nesouhlasí, převzal z jeho díla také mnoho věcí.

A právě v tom spočívá problém s plagiátorstvím u bratra Branhama. Nejde o to, že by pokaždé, když se zmínil o něčím učení, nezmínil, že ho někde četl, ale o to, že poměr, v jakém použil díla jiných učitelů, je silně nepoměrný k tomu, nakolik veřejně uznal jejich přínos pro svou teologii, eschatologii, christologii nebo jakoukoli oblast křesťanského učení. Z více než tisícovky kázání, včetně desítek věnovaných výkladu posledních časů, zmínit Larkina jménem třikrát s tím, že je „vděčný, za jeho vhledy a že ho oslňuje, když nachází místa, která vypadají správně“ - to je neadekvátní. Na jiném místě s odkazem na něj a další učitele uvádí, že je četl, ale nedokázal to dát dohromady. To je nedostatečné do té míry, že jeho učení o posledních časech je založeno na dílech těchto mužů, a mocným svědectvím je skutečnost, že naprostá většina lidí v Poselství ani neví, že někdo jako Larkin existoval.

Existuje však ještě jeden do očí bijící příklad, který nelze označit jinak než jako závažnou chybu, i kdybychom ji chtěli ospravedlnit. Jasně ukazuje, odkud bratr Branham čerpal své informace. Clarence Larkin ve své knize The Book of Revelation (Kniha Zjevení) ve 2. kapitole vysvětluje data a časový rámec pergamonského věku:

22 This "Period" extends from the accession of Constantine, A.D. 312 to A.D. 606, when Boniface III was crowned "Universal Bishop"

22 Tento "věk" trvá od Konstantinova nástupu na trůn v letech 312 až 606 n.l., kdy byl Bonifác II. korunován "biskupem".

This lasted unto the assassination of Constantine which come between 312 and—and…a.d. 312 and 606. Then Boniface III was made the universal bishop or pope over the whole universal church.

To pokračovalo až do atentátu na Konstantina, ke kterému došlo mezi 312 a… a… léta Páně 312 i 606. Následně se Bonifác III. stal univerzálním biskupem nebo papežem nad celou univerzální církví.

Není překvapením, že tento úryvek není v knize obsažen, je k dispozici pouze na kazetách a v poslední době jej lze číst v polštině v knižní formě kázání z pásek. V tomto dalším okopírovaném úryvku bratr Branham překrucuje klíčové slovo a zcela mění popisované události. Slovo accession je v angličtině specializované a vzácné slovo a znamená připojit se k něčemu nebo zaujmout nějaké postavení, v tomto případě císařský trůn. Bratr Branham zřejmě toto slovo neznal a omylem ho nahradil slovem assassination, které je trochu běžnější a znamená atentát, úmyslnou vraždu často vysoce postavené osoby. Ponecháme-li stranou, že "atentát" měl trvat od roku 312 do roku 606, což je zde vedlejší absurdita; je všeobecně známo, že Konstantin nebyl zavražděn. Srovnání obou textů by opět vedlo každého člověka, který není zaujatý ani jedním směrem, k závěru, že se jedná o chybu vyplývající z nepochopení čteného textu.

Příkladů může být mnoho, Bryan Smalls, bývalý kazatel Poselství, který byl fascinován výkladem bratra Branhama o sedmi církevních věcích a přijal jeho Poselství, se po letech začal zabývat těmito otázkami a nakonec provedl důkladnou analýzu, kterou zahrnul do své knihy Investigating William Branham (Vyšetřování Williama Branhama). Oba jsme si obsah této knihy prostudovali a musíme s lítostí konstatovat, že je ohromující množství obsahu, o němž bratr Branham říká, že mu bylo dáno přímé zjevení, a ukazuje se, že je od Larkina, Russella, Scofielda, Smitha nebo jiných. Problém není v tom, že tato díla použil, problém je v tom, že je použil a to, co četl nebo se naučil, prezentoval takovým způsobem, jako by to doslova slyšel od anděla a psal to na papír. Z výše uvedených příkladů je zřejmé, že tyto chyby mu nediktoval anděl, on jen nerozuměl textu, který opisoval.

Zdá se, že bratři obhajují jedinečnost výkladu bratra Branhama a poukazují na to, že Larkin nenavrhl posly pro období a věky, které vymezil. Jistě, ale skutečnost, že dosadil vlastní posly, neomlouvá fakt, že převzal téměř vše ostatní. Kromě toho opět nemáme co do činění s božským prorockým, jinak nemožným poznáním, ale s domněnkami založenými na dostupných a historicky známých údajích. Předtím totéž udělal Charles T. Russell, který již dříve přinesl výklad, že církve ve Zjevení jsou epochy, a také na základě studia historie navrhl posly: Pavel, Jan, Arius, Peter Waldo, John Wycliffe, Martin Luther a samozřejmě jako "Laodicejský posel" – Charles Russell. To může udělat každý.

Sluší se dodat, že bratr Branham Russellovo dílo hojně využíval také při přípravě Zjevení sedmi pečetí ^[5]. V Bibli proroci nikdy nemuseli sami zjišťovat, o čem mají prorokovat. Prostřednictvím Izajáše Bůh jednoduše mluvil přímo: „Toto praví Hospodin svému pomazanému, Kýrovi“. Izajáš nemusel toto jméno vyhledávat a ani by to nedokázal, protože perský král Kýros se ještě ani nenarodil. Bratr Branham naproti tomu v úvodu k církevním věkům ani nezastírá, že použil „Boží metodu“ či „klíč“, na jehož základě sám „vybral“ a „určil“, kdo je poslem kterého věku. Bůh bratru Branhamovi v tomto ohledu nic neřekl; bratr Branham byl odkázán na svůj vlastní názor. Nepřekvapuje, že v jeho volbě se objevily problémy. Zaprvé uvádí čtenáře v omyl, když tvrdí, že Ireneus z Lyonu, Martin z Tours a Kolumba z Iony byli zuřivými odpůrci římské církve a že žádný z nich nebyl církví kanonizován, protože byli odmítnuti. Nic z toho není pravda, všichni tři byli církví vysvěcení biskupové, všichni tři byli uctíváni za svého života i po své smrti. Všichni tři byli prohlášeni za svaté. Žádný z nich nebyl po své smrti formálně kanonizován, protože až do 10. století nebyl nikdo kanonizován, protože katolická církev začala formálně kanonizovat až v 10. století. Do té doby byli svatí prohlašováni za svaté místními skupinami věřících. A to se stalo v případě všech tří. Zadruhé, posel do tiatriského věku: svatý Kolumba, opat z Hy, který se proslavil zakládáním klášterů, zemřel v roce 597, tedy ještě před začátkem „svého věku“ (606-1520).

Vraťme se k Irenejovi z Lyonu, kterého bratr Branham uznal za posla „církevního věku“ ve Smyrně.

To nebyl případ Ireneje. Byl bojovníkem proti jakékoli formě organizace. Také historie jeho života, ve které sloužil Pánu, byla plná projevů v Duchu svatém; a Slovo bylo vyučováno s pozoruhodnou jasností a v souladu s jeho původními přikázáními. Bylo známo, že jeho sbory ve Francii měly ve svém středu dary Ducha, protože svatí mluvili jazyky, prorokovali, křísili mrtvé a uzdravovali nemocné modlitbou víry. Viděl nebezpečí jakéhokoli druhu organizovaného bratrství mezi staršími, pastory atd. Pevně stál za sjednoceným, Duchem naplněným a darem manifestujícím místním sborem. A Bůh ho poctil, neboť Boží moc se projevila mezi svatými.

Měl také jasné pochopení Božství. A protože byl žákem Polykarpa, který byl zase žákem svatého Jana, můžeme si být jisti, že o tomto tématu učil co nejdokonaleji. V 1. svazku Otců přednicejských, str. 412, máme o Božství tento výrok. „Také všechny ostatní výrazy zdůrazňují titul jedné a téže bytosti, Pán moci, Pán, Otec všech, Bůh všemohoucí, Nejvyšší, Stvořitel, Stvořitel a podobně. Nejsou to jména a tituly řady různých bytostí, ale jedné a téže.“ Jasně poukázal na to, že jde pouze o tituly, jako například Saronská růže, Jasná a jitřní hvězda, Nejkrásnější mezi deseti tisíci atd. Neexistuje žádný jiný, pouze JEDEN Bůh. Jeho jméno je Pán Ježíš Kristus.

První problém nastává s charakterizací osoby Irenea. Bratr Branham ho představuje jako bojovníka proti organizacím. Tím, že "viděl nebezpečí jakéhokoli organizovaného bratrstva mezi staršími", máme patrně rozumět, že se stavěl proti církvi v Římě a římskému biskupovi, stejně jako patrně proti dalším patriarchům v Antiochii nebo Alexandrii. Na nahrávce máme trochu více poznámek bratra Branhama o něm:

...protože se domnívám, že Ireneus měl blíže k Písmu než Polykarp. Protože Polykarp se přiklonil k římské myšlence založení organizace. A - a Ireneus byl ostře proti, zcela ji odsoudil. A pak, jak všichni víme, se na nicejském koncilu objevila velká otázka; jednou z velkých otázek bylo, zda má Bůh tři osoby, nebo zda je Bůh jeden. A Ireneus se postavil na stranu, že Bůh je Bůh jediný.

Dozvídáme se tedy, že Ireneus byl vybrán místo Polykarpa ze Smyrny (svého učitele) právě kvůli tomuto ostrému odporu vůči římskému biskupovi. Bratr Branham navíc tvrdí, že Ireneus se ostře stavěl proti učení o Trojici, a dokonce že na nicejském koncilu zastával opačné stanovisko.

Všechny tyto výroky odporují historii a slovům samotného Irenea, který po sobě zanechal velmi bohatý textový odkaz.

2. Protože by však v takovémto svazku bylo velmi zdlouhavé vypočítávat posloupnost všech církví, uvádíme do rozpaků všechny ty, kteří se jakýmkoli způsobem, ať už ze zloby, marnivosti, zaslepenosti a zkresleného názoru, shromažďují na nepovolených shromážděních; [Činíme tak, jak říkám,] poukazem na to, že tradice pochází od apoštolů, od velmi velké, velmi staré a všeobecně známé církve, založené a organizované v Římě dvěma nejslavnějšími apoštoly, Petrem a Pavlem; stejně jako [poukazem na] víru hlásanou lidem, která se vrací do naší doby posloupností biskupů. Je totiž nutné, aby každá církev s touto církví souhlasila kvůli její dominantní autoritě [potiorem principitatem].

3 Proto blahoslavení apoštolové při zakládání a budování církve svěřili biskupský úřad Linovi. O tomto Linovi se zmiňuje Pavel v Listech Timoteovi.

Katolíci mají tento Irenejův výrok velmi rádi, ale ani protestanti před ním neutíkají a nabízejí velmi rozumné interpretace, které stojí za přečtení (například tento článek: https://apologeticsandagape.wordpress.com/2016/ 07/25/irenaeus-and-the-church-at-rome-in-his-day/). V našem kontextu je však nejdůležitější, že Ireneus, lyonský biskup v římské provincii Galie, nejenže nebojoval "proti organizaci", ale je jedním z prvních navrhovatelů myšlenky apoštolské posloupnosti. Ireneus odsuzuje "neautorizovaná shromáždění", tj. mimo strukturu vytvořenou biskupy, a která odvozuje svůj původ od "velké a známé církve" v Římě, založené a organizované Petrem a Pavlem (bratr Branham popřel, že by Petr někdy byl v Římě). Ireneus dále doporučuje, aby si každá církev vzala za vzor římskou církev, a dále vyjmenovává posloupnost římských biskupů až po Eleuthera v jeho době.

Bratr Branham charakterizuje Ireneje jako rebela proti organizaci, ale Ireneus byl pravým opakem, byl obhájcem tehdejších církevních struktur. Všechny Irenejovy spisy, včetně jeho „Proti herezím“, jsou namířeny především proti gnostikům (o kterých díky naší neznalosti církevních dějin málokdo v Poselství vůbec slyšel). Ireneus nikdy nebojoval s ostatními biskupy, měl také velmi dobré vztahy s římským biskupem a byl prostředníkem během kvartodecimiánského sporu (datum slavení křesťanské Paschy). Nesmíme také zapomínat, že v jeho době byla římská církev pronásledovanou podzemní skupinou, nikoli „hierarchickým monstrem“, jak si ho představujeme. Římský biskup se musel skrývat stejně jako ostatní křesťané a nejeden z nich zemřel mučednickou smrtí. Není těžké si představit, že na přelomu druhého a třetího století mohla být římská církev skutečně vzorem pro ostatní církve.

Nebudeme se ani zabývat mylným tvrzením, že se Ireneus zúčastnil nicejského koncilu, který se konal 125 let po jeho smrti. Dodáme jen, že Ireneus se nikde nevyjádřil proti učení o Trojici, a to ani negativně, ani pozitivně. Jednoduše tento termín nepoužívá, protože v církvi dosud nevypukla žádná polemika na toto téma, ale učí o preexistenci Syna, což je jeden ze základních prvků této nauky.

Když bratr Branham přesně cituje Irenejova slova, jedná se o vytržení jeho slov z kontextu.

Měl také jasné pochopení Božství. A protože byl žákem Polykarpa, který byl zase žákem svatého Jana, můžeme si být jisti, že o tomto tématu učil co nejdokonaleji. V 1. svazku přednického díla Otců, str. 412, máme o Božství tento výrok. „Také všechny ostatní výrazy zdůrazňují titul jedné a téže bytosti, Pán moci, Pán, Otec všech, Bůh všemohoucí, Nejvyšší, Stvořitel, Stvořitel a podobně. Nejsou to jména a tituly řady různých bytostí, ale jedné a téže. “. Jasně poukázal na to, že jde pouze o tituly, jako například Saronská růže, Jasná a jitřní hvězda, Nejkrásnější mezi deseti tisíci atd. Neexistuje žádný jiný, pouze JEDEN Bůh. Jeho jméno je Pán Ježíš Kristus.

Stačí si přečíst širší pasáž Irenejova výroku, abychom věděli, že jeho slova nemají nic společného s tématem božských osob v Trojici, tedy s tématem, které v církvi ještě celé století nebylo předmětem velkých sporů. Ireneus zde vystupuje proti gnostickému učení jistého Basilida, který tvrdil, že různé termíny pro Boha ve Starém zákoně označují různé bohy:

Zbytek těch, kteří jsou falešně nazýváni gnostiky a kteří tvrdí, že to byli proroci, kteří svá proroctví vyslovili pod vlivem různých bohů, bude snadno vyvrácen skutečností, že všichni proroci hlásali jediného Boha a Pána, a to samotného Stvořitele nebe a země a všeho, co je na nich; a navíc předpověděli příchod jeho Syna, jak ukážu ze samotného Písma v následujících knihách.

V následující části Ireneus argumentuje o rozdílných významech řeckých a hebrejských slov pro Boha a následně dochází k závěru:

Všechny ostatní výrazy podobně zdůrazňují titul jedné a téže bytosti; například: Pán moci, Otec všech věcí, Bůh všemohoucí, Nejvyšší, Stvořitel a podobně. To nejsou jména a tituly řady různých Bytostí, ale jedné a téže Bytosti, jejichž prostřednictvím byl zjeven jeden Bůh a Otec, Ten, který obsahuje všechny věci a všem uděluje existenci.

Ireneus zde neútočil na žádného církevního učitele (nebo například na svého současníka Tertuliána, který jako jeden z prvních psal o Trojici), ale napadal konkrétní gnostickou herezi, jak to dělal i v jiných případech. Tentokrát vysvětloval, proč všechny starozákonní tituly a jména označující Boha neodkazují, jak se vyjádřil, na „řadu (nebo posloupnost) různých bytostí“, ale na jednu a tutéž. Všimněte si prosím, že mezi těmito tituly (jako Stvořitel, Nejvyšší nebo Stvořitel) neuvádí „Otec, Syn a Duch svatý“. Bratr Branham to ve svém komentáři k těmto slovům dělá lstivě a snaží se do nich vnést kontext, který v textu neexistuje.

Nakonec si mnozí z nás položili tuto otázku: protože každý posel měl poselství od Boha pro svůj věk, muselo se týkat celého věku, celé církve ve světě v daném věku. To byl nepochybně případ Pavla, Irenea, Wesleye a Luthera, ale co Martin z Tours a Kolumba z Iony? Joel o tom občas přemýšlel. Bratr Branham, když mluvil o Božím díle a obnově v dnešním čase, většinou zmínil pouze Luthera, Wesleye a „letniční“, což je zvláštní, protože především „letniční“ to není posel, ale náboženské hnutí, a zdá se, jakoby je tam trochu nacpal. Ale ve skutečnosti se nikdy, ani v učení Věků církve, nedozvíme, co Martin a Kolumba učili. Vše, co se dozvídáme, je, že „se děly zázraky, odporovali Římu a učili pravdu“. Zdá se však zvláštní, že nám bratr Branham neříká nic víc, než se o nich lze dozvědět z dostupných zdrojů. Ve skutečnosti nám toho říká méně, protože, jak jsme poznamenali výše, historie popírá, že by někdo z nich bojoval proti struktuře Církve jako takové. Posledním bodem je jejich lokální a teologicky (tj. související s učením Slova) zanedbatelný vliv na církev v jejich době. Pokud něco přesáhlo hranice Skotska z Kolumbovy činnosti, byla to činnost zakládání klášterů, což z našeho postkatolického pohledu nemá tendenci konotovat dobře. Kolumba nepochybně vykonal velké misijní dílo a zaslouží si uznání za své úsilí při obrácení pohanských národů na severu. V učení se však příliš nelišil od svých spolubratří a do dějin se nezapsal jako učitel, ale spíše jako biskup a pracovník při rozšiřování církve. Podobně je tomu s Martinem z Tours, který je známý především díky příběhu o tom, jak sdílel svůj plášť s žebrákem, který se ukázal být převlečeným Kristem. O Martinovi je známo o něco více než o Kolumbovi. Martin z Tours, žák biskupa Hilaria z Poitiers, přezdívaného „Kladivo na ariány“, kvůli boji za trinitářství proti ariánskému učení o Ježíšově ne-božství, se proslavil bojem za „nicejskou ortodoxii“, tedy za božství Ježíše, ale také za trinitární učení. To je pravděpodobně důvod, proč o nich bratr Branham ve svých kázáních mnoho neříká, protože je těžké jim připsat nějakou duchovní činnost pro celou církev v jeho „době“. Wesley může být stěží nazýván průkopníkem v takovém kontextu, jak to chtěl bratr Branham prezentovat – protože jeho úspěchy nebyly rozdílem ve vztahu k luteránství, ale k jeho rodnému anglikánství. John Wesley byl nepochybně prominentní postavou církevní historie, ale jeho pohled na posvěcení vycházel hlavně z jeho propagace názorů Jacoba Arminia (arminianismu) jako protiváhy dominantní kalvinistické doktríny anglikánské církve o předurčení. Pokud jde o posvěcení a další učení, Wesley čerpal z Luthera a jejich teologie se příliš nelišila. Oba věřili v posvěcení stejným způsobem, až na to, že Wesley věřil, že křesťan může dosáhnout plné dokonalosti (jako v našem poselství, kde všichni věří v posvěcení, ale někteří zdůrazňují, že dokonalosti lze dosáhnout v tomto životě, jiní, že nelze). Jako zajímavou kuriozitu lze dodat, že Wesley byl jedním z prvních propagátorů služby žen. Přesvědčila ho Mary Bosanquetová a v roce 1771 formálně povolil ženám sloužit.

Pokud jde o „Zjevení sedmi pečetí“, bratr Branham líčí, že když se připravoval kázat o první pečeti, měl připravený materiál o tom, že prvním jezdcem je Kristus (učení Uriáše Smitha), ale Duch svatý ho opravil, a tak kázal, že prvním jezdcem byl Antikrist (Larkinovo učení). Fakta nám však ukazují, že bratr Branham se dopustil vážných chyb při čtení, porozumění a výkladu pramenů, které použil. Ne jednou, ne dvakrát, a nedošlo k žádné korekci. William Branham jednal sám, na základě svého vlastního porozumění, a zůstal sám se svými chybami.

Při kázání pečetí přiznal, že je chtěl kázat tak, jak to učil Uriáš Smith, ale že obdržel zjevení. Tvrdil, že k němu každý den přicházeli andělé a každý z nich mu zjevil jednu pečeť. Neřekl, že „Bůh to Larkinovi dobře zjevil, a tak jsem z toho vyvodil své závěry“, ačkoli přesně tak se dnes bratra Branhama ospravedlňuje. Tvrdil, že ve chvíli, kdy už měl sepsány poznámky podle učení adventistického učitele (že jezdec na bílém koni je Kristus), dostal zjevení a andělé mu zjevili pravdu (že tento jezdec nemá šípy, takže je to podvodník - antikrist). Nezmínil se o tom, že stejné andělské zjevení bylo k dispozici v knihách, které dobře znal. Naopak, přesvědčoval své posluchače o jedinečnosti svého zjevení:

29 Teď bych to opravdu chtěl objasnit. Pokaždé, pokaždé, když tyto Pečeti přišly na své místo, všechno, čemu jsem kdy věřil a četl od jiných lidí, bylo v rozporu s tím, co ke mně v té místnosti přicházelo.

To bohužel není pravda. Pro Joela to byla zničující rána, protože věřil, že i když Výklad sedmi církevních věků byl kázán na základě jiných učitelů, věřil tvrzení bratra Branhama o jedinečnosti pečetí, vždyť podle jeho slov měl tento poslední posel přijít právě proto, aby tyto pravdy zjevil. Když se však ukázalo, že vše, včetně učení o pečetích, je k dispozici v každé lepší knihovně, když se ukázalo, že bratr Branham o Věkách církve také řekl, že časová období určil „sám, ale s pomocí Ducha svatého“, když viděl historické chyby, chyby v opisování a celkovou nespolehlivost bratra Branhama, začaly se jednotlivé „maličkosti“ sčítat a ukázalo se, že z „maličkostí“ vznikla hora. Nepomohlo ani dřívější vysvětlení, kterého se Joel držel, že „tento posel neměl přinést nic nového, jen posbírat nedodělky“. Toto vysvětlení se hodilo, protože se jím dalo ospravedlnit to, že bratr Branham kopíroval od dřívějších biblických učitelů. Hlavní problém této výmluvy spočívá v tom, že jejím autorem je bratr Branham, tedy osoba, které se tato výmluva nejvíce hodí. Bible nikde neučí „sbírat volné konce“. Nikdy v Bibli žádný prorok nemusel chodit a zjišťovat, o čem má prorokovat.

Da 2:1–11 Ve druhém roce Nebúkadnesarova kralování se Nebúkadnesarovi zdály nějaké sny. V duchu se rozrušil, ale spánek jej opět přemohl. Později král přikázal svolat kouzelníky a věštce i čaroděje Chaldejce, aby králi vyprávěli jeho sny. Ti tedy přišli a postavili se před králem. 3. Král jim řekl: Zdál se mi nějaký sen. Můj duch je rozrušen, musím ten sen znát. 4 Chaldejci promluvili ke králi (aramejsky): Králi, na věky buď živ! Pověz ten sen svým otrokům a my předneseme výklad. 5. Nato král Chaldejcům odpověděl: Už jsem se v té věci rozhodl. Jestliže mi ten sen ani jeho výklad nesdělíte, budete rozčtvrceni a z vašich domů bude hromada sutin. 6 Jestli-že ale přednesete sen i jeho výklad, obdržíte z m é strany dary a odměnu a velikou čest. Raději mi ten sen i jeho výklad předneste! 7 Odpověděli po druhé a řekli: Král nechť ten sen řekne svým otrokům a my předneseme jeho výklad. 8 Nato král odvětil: S jistotou vím, že získáváte čas, jelikož jste zjistili, že v té věci jsem se už rozhodl, 9 že pokud mi ten sen nesdělíte, je pro vás jediný soud. Vy jste se totiž domluvili, že budete před mnou říkat věci lživé a pokroucené, dokud se nezmění čas. Raději mi ten sen řekněte, a tak zjistím, že mi budete moci přednést i jeho výklad. 10 Chaldejci odpověděli před králem takto: Není člověka na zemi, který by dokázal vykládat podle králova slova. Vždyť žádný veliký král ani pán něco takového nežádal po žádném kouzelníkovi ani věštci ani chadejci. 11 Ta věc, kterou král žádá, je totiž příliš vznešená a není nikoho jiného, kdo by ji mohl přednášet před králem, kromě bohů, kteří své sídlo u lidí nemají.

Da 2:19 Tehdy bylo to tajemství Danielovi zjeveno v nočním vidění, tehdy Daniel dobrořečil Bohu nebes.

Da 2:23Tebe, Bože mých otců, chválím a uctívám, dals mi totiž moudrost i sílu a oznámils mi teď, čeho jsme si od tebe prosili, věc královu oznámil jsi nám.

Daniel, stejně jako ostatní proroci, nepotřeboval hledat jiné zdroje, aby lidem sdělil tajemství o budoucnosti nebo minulosti. William Branham podléhá stejným pravidlům hodnocení, nemůže dostat slevu – přirovnal se k Eliášovi a definoval svůj status božského vykladače Slova. Svou službu (nazýval se synem člověka) přirovnal k prorocké službě Ježíše a k Bohu, který v těle promluvil k Abrahamovi a zjevil mu tajemství. Sám sobě nasadil vysokou laťku, a proto by měl být za svá slova zodpovědný. Bratři, bohužel se ve své zoufalé snaze bránit tohoto omylného člověka (o to stejné jsme se předtím pokoušeli my) chováte stejně jako Chaldejci a mudrci, kteří se snažili Nebúkadnesarovi vysvětlit, že žádá špatně, že se mýlí, že to, co požaduje, je nemožné. Daniel mezi nimi nebyl, nesnažil se zjistit, zda někdo slyšel krále mluvit ze spaní. Daniel se modlil k Bohu a dostal přesný, precizní výklad Nebúkadnesarova snu. To je standard biblického proroka. Neexistoval ŽÁDNÝ jiný způsob, jak se Daniel mohl dozvědět přesný obsah snu krále, který sám sen zapomněl. Stejně tak neexistuje vysvětlení, jak se Izajáš mohl lidským způsobem dozvědět jméno perského krále, který měl být Božím pomazaným.

Bohužel bratr Branham nesplňuje tento vysoký standard, každé jeho učení lze najít jinde, vysvětlení o „volných koncích“ nepomáhá. K sebrání volných konců není zapotřebí proroka, stačil by dobrý církevní historik. Zjevení bratra Branhama o církevních dějinách sahá tak daleko, jak daleko sahají knihy, které měl v rukou, stejně tak jeho vhled do budoucnosti není o nic přesnější než noviny, které četl.

Souhrnně lze říci, že se jedná o dvojí problém. První problém je morální, tj. William Branham více či méně vědomě vyvolával (a stále vyvolává) v lidech mylný dojem, že to byl on, komu Bůh předal toto jedinečné poznání. Druhý problém souvisí s kategorií, tj. při bližším pohledu na zdroje jeho učení zjistíme, že odpovídá spíše učiteli, historikovi nebo teologovi než prorokovi dle biblických měřítek.

Verše Písma vytržené z kontextu, nebiblické učení a znepokojivé výroky

Zjevení 10:7

Tento verš ze Zjevení je jedním z několika biblických veršů, do kterých bratr Branham vložil sebe a svou službu.

A dozvídáme se, že v předchozím století církve, ve Zjevení 10, má zaznít polnice a bylo sedm hromů... Nesměly být zapsány. A sedm pečetí bylo uvnitř Knihy. Poté, co je kniha napsána, je zapečetěna sedmi pečetěmi. Teď nikdo neví, co to je. Ale je řečeno: „Když zazní polnice sedmého anděla, naplní se Boží tajemství,“ to je nyní pozemský anděl. Protože tento anděl sestoupil z nebe; a to bylo na zemi; Anděl je „posel“, posel věku.

Bratří, je nemožné obhajovat výklad bratra Branhama takovými argumenty, jako že o žádném z ostatních andělů se neříká: „Až bude troubit...“ Nebo se hájit tím, že 10. kapitola je intermezzem mezi 9. a 11. kapitolu, takže se zde mluví o jiném andělu než v kapitole 11. Boží slovo je zde jasné a zřetelné a nikdo nemá právo takto měnit jeho význam. Ve Zj 10:7 se mluví o andělu ze Zj 11:15.

Lukáš 17:30

Bratr Branham několik posledních let svého života kladl silný důraz na rozdíl mezi „příchodem“ Syna člověka a „zjevením“ Syna člověka a tvrdil, že Syn člověka je zjeven skrze službu z Malachiáše 4 a skrze anděla ze Zjevení 10:7.

Nyní, po devatenácti stoletích, když uplynuly věky Církve a všechny ty věci, které prorokoval o Lutherovi, Wesleyi, jsme to právě udělali a viděli jsme, jak je to nakresleno a měsíc sestoupil a nakreslil to, a Pán nám to nakreslil na tabuli a ukázal to a sestoupil dolů a potvrdil, že je to pravda. O devatenáct století později se nacházíme na konci Laodicejského věku Církve, jak je slíbeno v Lukáši 17:30, že tentýž Syn člověka (On to zaslíbil) bude zjeven ve dnech, jako tomu bylo v Sodomě na zemi. Udělal to? Musí se to stát? To je nemožné... A nyní, pamatujte, přichází pod třemi jmény: Syn člověka, prorok; Syn Boží – Duch; Syn Davidův – pro milénium. Ale mezitím se toto spojení, podle Jeho vlastních slov, ve dnech, kdy bude Syn člověka zjeven, zjeví jako (co? nikoliv Syn Boží) Syn člověka. Zjeví se jiným způsobem. A co dělá? Malachiáš 4, přesně souhlasí. Víte, Syn člověka se projeví ne ve všech velkých denominacích a věcech, jak jsme to měli v průběhu věků, ale znovu se projeví jako Syn Člověka, aby zjevil Malachiáše 4.

Ježíš řekl: „Až se Syn člověka zjeví z nebe.“ Dovolte mi skončit těmito slovy: Syn člověka je nyní zjeven z nebe. „Stane se to brzy, bratře Branhame?“ To se nyní děje. A doufám, že to nebudu muset dělat osobně ve svém vlastním shromáždění, ale že váš duch ve vás, který je vám dán Bohem, může číst, o čem mluvím. Syn člověka již přišel ze slávy a v posledních několika letech se zjevuje své církvi v milosrdenství, ukazuje jim svou velkou přítomnost, dělá totéž, co dělal, když byl zde na zemi, zjevuje se tak, jako se zjevoval Abrahamovi před zničením [Sodomy].

Avšak výklad tohoto verše bratrem Branhamem byl zcela vytržen z kontextu Božího slova. Podívejme se na Lukáše 17 v kontextu:

Lk 17:22-33
22. Učedníkům řekl: „Přijdou dny, kdy zatoužíte spatřit alespoň jeden ze dnů Syna člověka, ale nespatříte.
23. A budou vám říkat: ‚Hle, zde je‘ nebo ‚hle, tam!‘ Nechoďte ani neběhejte za nimi.
24. Neboť jako blýskající se blesk září z jedné končiny pod nebem do druhé končiny pod nebem, tak bude Syn člověka ve svém dni.
25. Napřed však musí mnoho vytrpět a být tímto pokolením zavržen.
26. A jak bylo za dnů Noé, tak bude za dnů Syna člověka:
27. jedli, pili, ženil se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny.
28. Podobně bylo za dnů Lota: jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli,
29. avšak toho dne, kdy Lot vyšel ze Sodomy, pršel z nebe oheň se sírou a zahubil všechny.
30. Právě tak to bude toho dne, kdy se zjeví Syn člověka.
31. Kdo bude v onen den na střeše a své věci bude mít v domě, ať nesestupuje, aby si je vzal; a podobně kdo bude na poli, ať se nevrací zpět.
32. Pamatujte na Lotovu ženu.
33. Kdo by usiloval svoji duši zachovat, ztratí ji, kdo však by ji ztratil, zachová ji k životu.

Nejprve Ježíš varuje své učedníky, aby nevěřili, když jim někdo řekne, že Kristus je tady nebo tam. Potom popisuje „den Syna Člověka“, tj. den jeho příchodu, přirovnává ho k blesku, který je náhlým, rychlým a viditelným jevem, a zdůrazňuje, že nejprve musí trpět a být odmítnut. Dále přirovnává svůj den ke dvěma událostem v minulosti – potopě a zničení Sodomy. Obě tyto události byly náhlými soudy padajícími na bezbožné lidi, ale spravedliví lidé (Noe, Lot) byli spaseni. A pak Ježíš říká, že „tak (jako za dnů Noema a Lota) to bude v den, kdy bude zjeven Syn Člověka.“ Jinými slovy, v den Jeho zjevení budou zlovolní zničeni, a spravedliví budou spaseni.

Syn člověka je termín, který Ježíš používá o sobě ve viditelném těle. Je třeba poznamenat, že stejné slovo je použito v Matoušově evangeliu, kde je stejná událost, příchod Syna člověka, popsána následovně:

Mt 24:23-31:
23. Tehdy, když by vám někdo řekl: ‚Hle, zde je Kristus!‘, nebo ‚Je zde!‘, nevěřte.
24. Povstanou totiž mnozí falešní Kristové a falešní proroci a budou ukazovat veliká znamení a divy, že by, kdyby to bylo možné, svedli vyvolené.
25. Hle, všechno jsem vám řekl předem.
26. Řeknou-li vám tedy: ‚Hle, je v pustině‘, nevycházejte; ‚hle, v úkrytech‘, nevěřte!
27. Neboť jako když blesk vychází od východu a je vidět až na západ, tak bude i příchod Syna člověka.
28. Kdekoli je mrtvola, tam se shromáždí supi.
29. Ihned po soužení oněch dnů se zatmí slunce a měsíc nebude vydávat svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebes se zatřesou.
30. Potom se ukáže znamení Syna člověka na nebi, a tehdy se budou bít v prsa všechny kmeny země. A uvidí Syna člověka přicházejícího a mocí a velikou slávou.
31. A pošle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené ze čtyř větrů, od jednoho nejzazšího konce nebes až k jejich druhému nejzazšímu konci.

Bratři, nikdo, kdo čte Bibli a opravdu chce rozumět tomu, co říká, a vzít si její učení do srdce, nemůže za žádných okolností přijmout výklad Lukáše 17:30, jak ho přinesl bratr Branham. To je skandální překroucení významu Božího slova, jehož jediným účelem bylo upozornit lidi na jedinečnost jeho vlastní služby.

Vzhledem k učení bratra Branhama o zjevení a příchodu Páně není překvapující, že v hnutí Poselství panuje v této věci zmatek. Byli jsme svědky kázání a rozhovorů, ve kterých různí kazatelé vyjadřovali bizarní názory na Pánův příchod, od opatrnějších výroků jako „Přišel v podobě svého Slova“ až po kategorické výroky jako „Pokud očekáváš fyzický příchod Ježíše, pak Ho neočekávej při Druhém příchodu." (Jacek Wałach, červenec 2019).

V této souvislosti je třeba připomenout velmi důležité učení bratra Branhama, že Ježíš o sobě nikdy nemluvil jako o synu Božím, ale jako o Synu Člověka. V jeho učení je důležité, že „syn člověka“ je výraz znamenající pouze proroka, takže Ježíš na zemi plnil pouze tuto funkci proroka a teprve po své smrti a vzkříšení, během „církevních věků“ jako Duch svatý, byl Synem Božím, a až se vrátí do svého království, přijde jako Syn Davidův.

183 Ježíš řekl u Lukáše, kapitola 17, verš 30. Ježíš Kristus, Slovo samo! Věříte tomu? [Shromáždění říká: „Amen“ – pozn. red.] Ježíš Kristus, Slovo samo, se stalo tělem, promluvil a řekl, jaký bude konec časů pro Slovo, jaké bude znamení konce světa. Řekl jim, že národ povstane proti národu, ale řekl: „Jak tomu bylo za dnů Sodomy, tak tomu bude v den, kdy bude zjeven Syn Člověka.“

184 A když Ježíš přišel na zem, přišel ve jménu tří Synů. Syn člověka, který je prorok; Syn Boží; a Syn Davidův.

185 Žil zde na zemi. Nikdy neřekl, že je Syn Boží. Řekl: „Já jsem Syn Člověka.“ Jehova sám nazýval Ezechiele a proroky „Synem člověka“. Protože musel přijít, aby naplnil Písmo jako prorok. Mojžíš řekl: „Hospodin, tvůj Bůh, vzbudí proroka, jako jsem já.“ To je důvod, proč tam nemohl být Synem Božím, protože byl Synem Člověka. On... „Slovo přišlo k prorokům.“ On byl Slovem v celé jeho plnosti. Syn člověka, hlavní prorok... Ne hlavní prorok, ale Bůh-prorok: „Plnost Božství byla v těle v Něm.“ Proto byl Synem Člověka.

187 A v tisíciletém věku bude synem Davidovým na trůnu. Všichni, kdo věří Písmu, to vědí.

188 Ježíš řekl, že na konci tohoto církevního věku, ve kterém žijeme, „Syn člověka bude znovu zjeven stejným způsobem, jako tomu bylo v Sodomě“.

Tímto způsobem bratr Branham bere proroctví, které křesťané, stejně jako Pán Ježíš, vždy aplikovali na Pána Ježíše. Činí tak na základě toho, že jelikož syn člověka znamená prorok, proroctví týkající se Syna člověka nemluví o druhém příchodu Pána, ale o prorokovi.

Ale i tento výrok odporuje Božímu slovu. Pán Ježíš se definoval jako Syn Boží. Stejně tak jeho učedníci a další:

Jan 9:35-38 Ježíš uslyšel, že ho vyhnali ven, a vyhledav ho, řekl mu: Ty, věříš v Božího Syna? On odpověděl a řekl: A kdo to je, Pane, abych v něho uvěřil? A Ježíš mu řekl: Ty jsi ho i uviděl, a ten, jenž s tebou mluví, je on. A on děl: Věřím, Pane. A poklonil se mu. (Překlad Miloše Pavlíka)

Jan 10:36 Proč mně, kterého Otec posvětil a poslal na svět, říkáte: ‚Rouháš se,‘ protože jsem řekl: ‚Jsem Boží Syn‘?

Jan 11:4 Když to Ježíš uslyšel, řekl: Tato nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby Boží Syn byl skrze ni oslaven.

Mat 27:43Složil naději v Bohu, ať ho nyní vysvobodí, stojí-li o něho. Vždyť řekl: Já jsem Boží Syn!

Mar 15:39Když setník, který stál blízko naproti němu, uviděl, že takto vydechl, řekl: „Tento člověk byl opravdu Boží Syn.“

Další nepravdou je, že „Syn člověka znamená prorok“. Bratr Branham uvádí své posluchače v omyl výrokem, který je pravdivý i nepravdivý vedle sebe: „Jehova nazval Ezechiela a proroky 'synem člověka'.“ Ve skutečnosti ho Bůh v knize Ezechiel nazval "synem člověka", ale to bylo jen v případě Ezechiela a jednou v případě Daniela. Žádný jiný prorok v Bibli nebyl takto jmenován. Kromě toho se slovo „syn člověka“ vyskytuje ve Starém zákoně často a jednoduše znamená člověka:

Numeri 23:19 Bůh není člověk, aby lhal, ani syn člověka, aby litoval. Což by on řekl a neučinil, promluvil a nenaplnil to?

Jób 35:8 Tvá ničemnost se týká jen člověka, jako jsi ty, tvá spravedlnost lidského syna.

Žalm 144:3Hospodine, co je člověk, že se k němu znáš? Syn člověka, že na něj myslíš?

Nikdy, když se text zmiňuje o „synech lidských“ (bnej adam) nebo o „synu člověka“ (ben adam), nenaznačuje nebo nekonotuje, že jsou to proroci. Bůh jednoduše oslovil Ezechiela a Daniela jako lidi, kteří jsou zároveň proroky.

Ale tato fráze má jiný prorocký význam a nebylo to bez důvodu, že se Ježíš nazýval Synem člověka. Nejenže definoval své lidství, ale také se odvolával na proroctví o Něm.

Matouš 24:30 Potom se ukáže znamení Syna člověka na nebi, a tehdy se budou bít v prsa všechny národy země. A uvidí Syna Člověka přicházejícího na nebeských oblacích s mocí a velikou slávou.

Mat 26:64 Ježíš mu řekl: „Tys to řekl. Avšak pravím vám, od nynějška spatříte Syna člověka sedícího po pravici Moci a přicházejícího na nebeských oblacích“.

Zde není řeč o „pouhém proroku“. Syn Člověka, který přichází na nebeských oblacích, je vidění, které viděl Daniel:

Dan 7:13 V těch nočních viděních jsem vyhlížel a hle –s oblaky nebes přicházel synu člověka podoben, přiblížil se až k Věkovitému a před něj směl předstoupit. 14 Byla mu dána vláda a čest i království, a všichni lidé, národy a jazyky jej budou uctívat. Jeho vláda je vládou věčnou, nepomíjivou, také jeho království, jež nebude zničeno.

Farizeové a saduceové, kteří ho vyslýchali, dobře věděli, o čem mluví, a tak roztrhali svá roucha a volali: „Rouhal se.“ Syn člověka se zjevuje v Ježíšových slovech v pozici moci, sedí na trůnu. Kdyby byl osobní výklad Williama Branhama správný, nepřicházelo by v úvahu, že by „prorok“ (syn člověka) přicházel na nebeských oblacích nebo seděl po pravici Boží moci. Když se Ježíš nazýval Synem člověka, nemyslel tím, že přišel „jednoduše jako prorok“. Bratr Branham ignoroval tyto pasáže Písma, aby mohl použít slova z Lukáše 17:30 pro sebe. Tímto způsobem si uzurpoval místo v Písmu, které patřilo pouze Ježíši. Jeho výrok, že „Ježíš se nikdy nenazýval Synem Božím“, je ve stejné míře biblický jako výrok, že „Bůh v Bibli vždy nazýval své proroky orly“.

Eliáš z Malachiáše 4:5 (3:23)

V dnešních křesťanských kruzích někteří lidé interpretují toto místo Písma podobným způsobem a často vkládají svého Eliáše. Novodobým příkladem je banner na webu repentslovakia.com, kde je jako Eliáš z Mal. 4:5 prezentován prorok David Owuor, jehož shromáždění v Čechách před několika lety navštívili i lidé z našich kruhů. Mezi další příklady z dvacátého století patří Alexander Dowie, Frank Sandford nebo Herbert W. Armstrong.

Dovolte, bratři, abychom Vám představili jiný způsob pochopení této pasáže Písma.

Spolu s Mal. 4:5-6 Často jsou citovány novozákonní pasáže Písma týkající se Eliáše, jmenovitě Matouš 17:11 a Lukáš 1:17.

Mt 17:10-13
10. Učedníci se ho ptali: „Jak to, že učitelé Zákona říkají, že nejprve má přijít Eliáš?“
11. On odpověděl: „Eliáš opravdu přichází ^[6]a všechno obnoví.
12. Avšak pravím vám: Eliáš již přišel, a nepoznali ho, ale udělali s ním, co chtěli; tak bude od nich trpět i Syn člověka.“
13. Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.

Ježíšův výrok „Eliáš nejprve přijde a obnoví všechny věci“ je považován za oznámení příchodu Eliáše jiného než Jan Křtitel. Podívejme se však na tento verš v kontextu. Nejprve se učedníci ptají Ježíše, zda je správné to, co říkají učitelé Zákona. Ježíš odpovídá: Vskutku ano, správně vás učí, že přijde Eliáš a všechno obnoví. A pak dodává něco, co učitelé Zákona už nekážou, totiž že Eliáš, kterého učitelé Zákona očekávají, už přišel, a oni přehlédli naplnění tohoto místa Písma a zabili ho, stejně jako zabijí Syna člověka.

Slovo "obnovit" v Mt. 17:11 je přesně stejné slovo ἀποκαθίστημι (apokathistimi), kterým řecká Septuaginta překládá slovo „obrátit“ z Mal 4:6. Je tedy zřejmé, že učitelé zákona zmínění u Matouše 17:10 a Ježíš se zde také odvolávali na Mal 4:5-6. „Obnovení všech věcí“ znamená totéž jako „obrácení srdcí otců k synům a synů k otcům“. Učedníci pochopili, že Malachiášovo proroctví se týká Jana Křtitele. V některých překladech Bible (např. Překlad 21. století – pozn. překl.) je dokonce Mat. 17:11 uveden v dodatečných vnitřních uvozovkách, aby si čtenář uvědomil, že Ježíš zde cituje slova učitelů Zákona, kteří zase citovali slova Malachiáše.

Mt. 11:9-14Ale co jste vyšli uvidět? Proroka? Ano, pravím vám, a více než proroka. To je ten, o němž je napsáno: ‚Hle, já posílám svého posla před zvou tváří, který upraví tvou cestu před tebou‘. Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel; avšak ten nejmenší v království Nebes je větší než on. Ode dnů Jana Křtitele až dosud je království Nebes vystaveno tlaku a ti, kdo se do něho tlačí, je uchvacují. Neboť všichni Proroci i Zákon prorokovali až do Jana. A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít.

Zde Ježíš ztotožňuje Jana Křtitele s Malachiášem 3:1 a staví ho nad starozákonní proroky, protože měl nejdůležitější úkol ze všech – připravit cestu pro Mesiáše. Dodává, že Zákon a Proroci, tedy Starý zákon, základ židovské víry, byly až k Janovi, a ztotožňuje Jana s Eliášem v Malachiáši 4:5 (3:23), tedy samotným koncem „Zákona a proroků“, což je jediné místo v Prorocích, které zmiňuje Eliáše dle jména. Není zde zmínka o tom, že by Jan toto místo zaplnil jen částečně.

Lukáš 1:17A sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem a neposlušné k smýšlení spravedlivých, aby přichystal Pánu připravený lid.

Tato andělova slova k Zachariášovi jsou v kruzích poselství považována za důkaz, že Jan naplnil pouze polovinu tohoto verše. Stojí však za zmínku, že anděl zde necituje slovo od slova textu z Mal 4:5–6, ale volně se na ně odvolává. Místo „otce k synům“ říká „otce k dětem“ a místo „syny k otcům“ říká „neposlušné k smýšlení spravedlivých“, protože jsou to obvykle děti, které jsou neposlušné a rodiče smýšlejí spravedlivě. Anděl tedy parafrázuje celý verš, nikoliv jen jeho část. Septuaginta se také mírně odchyluje od hebrejského originálu a překládá zde takto: „Srdce otce obrátí k synovi a srdce každého k jeho bližnímu.“

Nutno podotknout, že výklad Mal 4:5–6, který je přijat v Poselství, pochází právě od toho muže, který o sobě říká, že je naplněním části tohoto proroctví. I za předpokladu, že jeho výklad je správný, jak by mohl být jeho naplněním, když na rozdíl od Jana Křtitele nepřivedl na scénu Mesiáše? Jan se objevil krátce před Ježíšem, a když posléze přišel Ježíš, Jan umenšil se a Ježíš rostl (Jan 3:30). Bratr Branham je však již více než půl století mrtvý a druhý příchod Páně je stále před námi. Aby ospravedlnili tento rozpor, věřící v Poselství v tom lepším případě říkají, že je to Poselství bratra Branhama, které předchází Krista, nikoli sám bratr Branham, v tom horším, že Kristův příchod se odehrál za života bratra Branhama, a teď už jen čekáme na Kristův odchod.

Vyvstane-li otázka, zda byl bratr Branham skutečně Eliášem pro pohany, není odpovědí protiotázka: „A věříte vůbec, že měl přijít Eliáš pro pohany?“ nebo „Když ne bratr Branham, tak kdo?“. To, zda je William Branham Eliášem a potřeba Eliáše pro pohany jsou dvě samostatné otázky, které je třeba posoudit nezávisle.

Duch, duše a tělo

Učení o duchu, duši a těle je v poselství velmi důležité. Bratr Branham nejprve v souladu s celým křesťanským světem učil, že duch je nejhlubším prvkem lidské bytosti, ale časem začal učit, že duše je nejdůležitější a nejhlubší a že duch je sídlem lidských emocí a psychiky. Toto učení je důležité v tom, že je skutečně jedním z mála jedinečných a originálních učení bratra Branhama.

Joel poprvé narazil na problém s tímto chápáním otázky duše při čtení Nového zákona v řeckém originále. Nehledal žádný problém, jen četl 5. kap. listu Korintským a narazil na Pavlova slova ψυχικὸς δὲ ἄνθρωπος οὐ δέχεται τὰ τοῦ Πνεύματος τοῦ Θεοῦ (psichikos de anthropos u dechete ta tu Pnewmatos tu Theu) „duševní člověk nechápe to, co je z Božího Ducha“. Joel nemohl pochopit, proč se zde používá takové slovo (psichikos), když přece duše (psiche) je ušlechtilá a blízká Bohu. Joel si také všimnul pořadí zmíněného v listu Tessalonickým (duch, duše a tělo), ale bere si k srdci opravu, že autor listu Židům (který se nepodepsal jako Pavel, takže nemůžeme s arogantní jistotou tvrdit, že je autorem, i když to není vyloučeno) uvádí duši a ducha v jiném pořadí. Můžeme se tedy shodnout na tom, že bychom se neměli pokoušet řešit hierarchii těchto prvků na základě pořadí, v němž jsou zmíněny, neboť to se někdy liší.

Stále však zůstává otázka, co charakterizuje ducha a co duši a jaké role jim Písmo přisuzuje. Zde je třeba poznamenat, že při probírání těchto otázek ve Starém zákoně, který s těmito pojmy operuje v hebrejštině a v jiném, méně přesném smyslu, než jak se objevují v řečtině v Novém zákoně, je třeba postupovat velmi opatrně. Například duše znamená jednoduše život jakéhokoli živého tvora (i zvířat a lidí):

Genesis 9:4–5 Jen maso s jeho životem nejezte. Ano, vaši krev, krev vašich životů budu vyhledávat. Budu ji vyhledávat od každého zvířete. I od člověka – budu vyhledávat život člověka.

Genesis 9:9–10 Hle, já ustanovuji svou smlouvu s vámi a s potomstvem po vás a s každou živou duší, která je s vámi, s ptactvem, s dobytkem a s veškerou zemskou zvěří s vámi; ode všech, kdo vyšli z archy, po všechnu zvěř země.

Bible ztotožňuje krev s duší, nazývá krev duší a varuje, že duše zvířat, tedy jejich krev, by se neměla konzumovat.

Duše má i další zajímavý, poněkud neintuitivně znějící význam: tělo.

Numeri 6:6 Po všechny dny svého zasvěcení Hospodinu se nepřiblíží k mrtvému člověku.

Toto slovo v hebrejském textu znamená doslova „k mrtvé duši“ (nefeš met). Tento příklad nám také skvěle vysvětluje, proč Bible nazývá zvířata a lidi „živými dušemi“. Živá duše je v našem moderním jazyce živá bytost. A když zemře, stává se mrtvou bytostí (mrtvou duší - nefeš met). Proto ten zmatek v různých křesťanských učeních, protože někteří lpí na určitých výrocích Starého zákona a jiní na jiných, které se jim líbí více. Problematicky znějící „duše, která hřeší, zemře“ znamená jednoduše, že „ten, kdo hřeší, zemře“.

Duše však není jen „tělo a krev“, v jednom kontextu „jsme duše“, v jiném kontextu „máme duše“. Deut. 6 nám přikazuje, abychom milovali Pána „celou svou duší“. V tomto kontextu duše jednoduše znamená život – dech, který je v člověku, dech života (to je to, co znamená slovo nephesh). Proto je psáno:

Gn 2:7 Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší.

Gen 14:21 král Abramovi řekl: "Dej mi lidi (lit. duše, ha, nephesh) a majetek si vezmi.

Genesis 37:21 Uslyšel Rúben, a zachránil ho z jejich ruky. Řekl: „Nezabíjejme ho!“ (dosl. לא נכנו נפש lo nakachnu nephesh – neberme duši).

Soudců 18:25 Na to mu synové Danovi řekli: „Nezvyšuj na nás hlas, jinak se na nás vrhnou rozhořčení muži a ty ztratíš život (duši – nephesh) svůj i život svého domu.“

1. Paralipomenon 28:9 A ty, můj synu Šalomoune, poznávej Boha svého otce a služ mu celým srdcem a ochotnou duší (nefeš hafka – ochotná duše), neboť Hospodin zkoumá každé srdce a zná každé zaměření myšlenek.

Žalm 19:8 Zákon Hospodinův je ryzí, obnovuje duši. Hospodinovo svědectví je spolehlivé, prostým lidem dává moudrost.

Žalm 11:5Hospodin zkoumá spravedlivého i ničemu. Jeho duše nenávidí lidi milující násilí.

Numeri 21:5 Lid mluvil proti Bohu a Mojžíšovi: Proč jste nás vyvedli z Egypta, abychom zemřeli v pustině? Vždyť tu není chléb ani voda. Znechutili jsme si [my, naše duše] tuto mizernou stravu.

Žalm 10:3 Vždyť ničema se vychloubá tužbami své duše, a ten, kdo hrabe pro sebe, zlořečí a Hospodine, pohrdá.

Zj 8:9 A v tom moři zemřela třetina stvoření majících duši a třetina lodí byla zničena. (B21)

Vidíme tedy, že duše znamená život, ale je také pevně spojena s tělem. Také Starý zákon spojuje duši (hebrejsky nefeš, řecky psyché) s... lidskou psychikou. Ano, odtud pochází naše emoce a povahové rysy, z nichž některé jsou uvedeny v Písmu (viz výše).

Pavel však tyto starozákonní pojmy vyložil v kontextu, který nás zajímá, totiž vztah duše a ducha, respektive jejich vzájemnou hierarchii.

S hlubším vědomím starozákonního kontextu slova nefeš přejděme k Pavlovu popisu a slovu „psychikos“ (smyslový/tělesný/duchovní), které použil on i ostatní apoštolové:

Přídavné jméno psychikos znamená „z duše, patřící k duši, nějakým způsobem se k ní vztahující“, psuchē, a jako takové může mít mnoho různých významových odstínů v závislosti na kontextu, v němž je použito. Psichikos může být vlastnost pozemského těla, v tom případě je to „fyzický“, „přirozený“, ale to není v tomto kontextu zdůrazněno. V tomto kontextu označuje člověka hnaného smyslovými choutkami. Znamená tedy „přirozený; neduchovní; tělesný; světský; řízený duší“. „Odkazuje na chování typické pro lidskou přirozenost“ (Louw-Nida Greek English Lexicon). Znamená „řízený ψυ, [psuchē], tj. smyslnou přirozeností s její podřízeností chuti a vášni“.

Slovo psichikos nelze oddělit od psiche, stejně jako nelze oddělit sarkikos (tělesný) od sarks (tělo) nebo pneumatikos (duchovní) od pneuma (duch).

Snaha oddělit přídavné jméno psichikos, zjevně negativní ve slovech apoštolů, je jedinou obranou psychiky-duše jako větší a důležitější části nehmotného člověka. Tento pokus však selhává, protože jazyk a autoři Nového zákona se staví proti takovým pokusům:

1. Korintským 15:43-46:
43. Zasévá se v potupě, vstává ve slávě, zasévá se v slabosti, povstává v moci;
44. Zasévá se tělo duševní, vstává tělo duchovní. Je-li tělo duševní, je také tělo duchovní.
45. Tak je i na psáno: První člověk, Adam, se stal duší živou, poslední Adam duchem oživujícím.
46. Ale ne nejprve duchovní, nýbrž duševní, a potom duchovní.

Všimněte si jasného řádu, který zde apoštol Pavel vykresluje. Celé jeho tvrzení je založeno na srovnání zničitelného s nezničitelným a dokonalým. Proti sobě stojí „duševní tělo“ (soma psichikon) a „duchovní tělo“ (soma pneumatikon), ale stejně tak duše (psiche) naproti duchu (pneuma).

Opět je nemožné oddělit slovo „duševní“ od duše, protože zde Juda okamžitě dodává, že lidé, kteří jsou pouze duševní, nemají ducha.

Jakub, stejně jako Juda, používá stejnou terminologii jako Pavel, což nám potvrzuje, že se jedná o běžné vyjádření řeckého jazyka.

1 Korintským 2:14 Duševní člověk (psichikos) však nepřijímá věci Ducha Božího, neboť jsou mu bláznovstvím a nemůže je poznat, protože mají být posuzovány duchovně.

Jakub 3:15 Není to moudrost sestupující shůry, ale pozemská, duševní (psichiki), démonská.

Námitka, že pořadí „ducha, duše a těla“ je převzato z platonismu, selhává, když je konfrontována s platónským pojetím duše. Ve své „Republice“ (kniha IV) Platón uvádí, že člověk je ovládán 3 silami: chutí, duchem a rozumem, a všechny tři tvoří duši. Zatímco křesťané učí, že nehmotný člověk se skládá z ducha a duše, Platón učil, že nehmotný člověk je duše, ale skládá se ze 3 částí: chuťové duše, duchovní duše a racionální duše.

Platónovo učení nemá nic společného s křesťanským učením o primátu ducha a nepřímosti duše mezi duchem a tělem. Platónské učení se ani zdaleka neblíží křesťanskému učení o přednosti ducha a prostřednictví duše mezi duchem a tělem. William Branham začal v této věci učit chybně a jeho učení nebylo opraveno, a to ze dvou důvodů: a) neznal původní jazyk, s jehož znalostí by k tomuto omylu nedošlo, nebo kdyby, když jej sám neznal, respektoval znalosti těch, kteří jej znali, b) obklopil se lidmi, kteří neznali Bibli o nic lépe než on a kteří také neměli přístup k původnímu textu (to platí i pro „doktora“ Lee Vaylea, kterého bratr Branham ze zdvořilosti nazýval doktorem, ale který neměl vůbec žádný doktorský titul). První křesťané byli nevzdělaní a prostí lidé, ale zapomínáme, že text Bible byl napsán v jazyce, který znali (koiné řečtina). Falešná učení a výklady existovaly vždy, ale jakmile se křesťanské učení dostalo za hranice východní říše, kde všichni mluvili řecky, objevily se další chybné výklady vyplývající z neznalosti původního textu. Proto od úsvitu křesťanství, přes první staletí až po reformaci křesťanští učitelé vždy pěstovali znalost jazyka těch „neučených a prostých“, aby měli přímý přístup k původnímu obsahu Písma. Možná dojdete k závěru, že je to zbytečné, protože Duch svatý uvádí do veškeré pravdy a člověk nemusí vědět nic. (Přesně to tvrdila katolická církev v době reformace a stavěla se proti překladům Bible z původních jazyků). Ano, Duch svatý může působit a působí tímto způsobem. Vždy však musí být někdo, kdo tuto shodu hlídá, a prostý Boží služebník, který sám nezná jazyk, se nebojí ověřit, zda to, co hlásá, souhlasí s původním textem. Proto mají křesťané vždy „služební důstojníky“, kteří znají původní text. Proto vedle obvyklých kazatelů a evangelistů existovali učitelé, kteří měli hlubší znalosti, včetně původních jazyků. U nás se tato znalost nejen nepěstuje, ale považuje se v době 'zjevení' za zcela zbytečnou, ba dokonce škodlivou. Jsme jako studenti, kteří vyhodili zkoušející z okna, protože se jim nelíbily známky z písemky. William Branham viděl, že církve na jeho nebiblické učení neskočily, a tak místo toho, aby svým kritikům dokazoval svůj postoj - ano, není pravda, že 'za jeho života mu nikdo neodporoval, podle Branhamových vlastních slov, William Booth-Clibborn mu řekl 'vůbec neznáš Bibli' - odpověděl vyhýbavě, že 'možná nezná Bibli, ale zná jejího autora', a pak se snažil zdiskreditovat křesťanské kazatele, učitele a teology tím, že odsoudil jejich vzdělání a celou disciplínu znalosti Písma a teologie. A sám přitom chodil do knihovny a četl teologické traktáty, čímž získával znalosti, které pak vydával za „zjevení“, které se není třeba učit.

Není třeba znát původní jazyky ani mít seminární vzdělání, aby bylo možné kázat Boží slovo a být Božím služebníkem. Jistě, nikdo nikdy takto neuvažoval. To útok bratra Branhama na vzdělání v nás vyvolal dojem, že všichni mimo poselství takto uvažují. Naopak, mnozí velcí kazatelé s teologickým vzděláním, jako například Charles Spurgeon, zdůrazňovali, že teologické znalosti nejsou všechno, a kladli důraz na víru a pokoru. Problém bratra Branhama nebyl v tom, že se pustil do kázání, aniž by měl teologické vzdělání. Problém byl v tom, že si myslel, že je nad veškerou kritikou (i když to oblékal do jiných slov a snažil se vyjadřovat pokorně), a když ho zbožní kazatelé s biblickým vzděláním opravovali, místo aby kritiku přijal, napadal je a celou jejich profesi. A tak jsme dnes v Poselství, kde téměř NIKDO neví, jak zní původní text Bible, protože je to koneckonců zbytečné, a v důsledku toho máme v našem malém hnutí ještě větší zmatek a falešné učení než v mnohem širším křesťanském světě. Protože jsme dospěli k závěru, že žádnou „teologii“ nepotřebujeme, a vysmíváme se ze slova „teologie“, aniž bychom přesně věděli, co znamená a vytvořili jsme si vlastní novou teologii, která se nemusí opírat o stovky let křesťanského dědictví a Boží moudrosti, které církev prostřednictvím Ducha svatého za ta léta nashromáždila. Bratr Branham používal teologii dle libosti a nás od toho odrazuje. Bratr Branham četl knihy o dějinách Církve, my se máme spokojit s jeho pohledem na celou problematiku, obsaženým v jedné knize - plné chyb, zjednodušení a přehlédnutí.

Vzdělání bylo pečetí Antikrista po celé věky... Vzdělání je nejhorším nepřítelem, jakého kdy evangelium mělo.

Podle slov bratra Branhama, většina velkých křesťanských učitelů v historii, včetně Martina Luthera a Johna Wesleye, nebo alespoň Clarence Larkina, měla na sobě znamení Antikrista.

Dn 1:17 Těmto čtyřem mladíkům dal Bůh poznání a porozumění ve všech spisech a moudrost. Kromě toho dal Danielovi pochopení všech vizí a snů.

Enoch a Noe

Bratr Branham v mnoha kázáních opakoval, že Enoch a Noe jsou předobrazem nevěsty a zbytku Židů, kteří projdou soužením.

334 Ach Bože, možná jednou... Církev, která je předobrazem Enocha. Chodil před Bohem pět set let… Kráčel ve světle se svědectvím, že „všechno, co Bůh řekl, učinil“. Nermoutil Ho. Co řekl Hospodin, to udělal Enoch. Vzpomeňte si, že to byl typ. Archa je předobrazem Židů, sto čtyřicet čtyři tisíc přenesených, to jest Noe a jeho skupina, ale Enoch odešel domů těsně před potopou. Znáte to. A tak Enoch prostě kráčel ve Světle. A tak jednoho dne ucítil, jak se jeho nohy odlepují od země, prostě pokračoval v chůzi a šel do Slávy, aniž by zemřel. Souhlasí. Bůh ho vzal, protože chodil ve Světle, se svědectvím, že „chodil ve Světle Božím“. Chodil, chodil.

61 Ale vzpomeňte si, že před... Nezapomeňte na to! Dříve než spadla jediná kapka deště, než se na obloze objevila jediná věc, než Noe dokončil archu, byl Enoch vzat domů. Enoch byl vzat bez smrti, prostě začal jednoho dne chodit a... A gravitace nad ním ztratila kontrolu. A našel jednu nohu trochu výš, druhou o něco výše a druhou nohu o něco výše, a než ses nadál, řekl: „Sbohem, světe.“ Právě vstoupil do slávy. 62 Když se Noe rozhlédl a nemohl Enocha nikde najít, rozhlédl se a nevěděl, kam se Enoch poděl, a řekl: „Je čas začít stavět archu.“ Vidíte? Pustil se tedy do práce na arše, aby přesunul zbytek.

126 Za dnů Enocha, těsně před potopou, když se Enoch podíval a uviděl Noeho, jak pracuje na té arše. Enoch byl prorok. Enoch věděl, že je předobraz. A věděl, že než přijde potopa, musí jít příkladem, a tak se jednoho odpoledne šel projít.

145 Bůh poslal své Slovo skrze svého proroka Noeho, a když Noe a Enoch začali prorokovat. A pak, těsně předtím, než udeřila povodeň, co se stalo? Enoch odešel; Noe prošel. Vidíte? Enoch byl přenesen. Noemovým znamením bylo sledování Enocha. Když Enoch zmizel, Noe věděl, že potopa je blízko, protože dával pozor na Enocha.

Tato opakovaná prohlášení nejsou ojedinělým omylem nebo přeřeknutím, bratr Branham zaměnil Enocha a Metuzaléma, a to z toho důvodu, že Enoch se více hodil k představě unesené nevěsty. Ve všech těchto kázáních se však až do konce opakovala chyba, že Enoch se díval na Noeho a Noe na Enocha. Problém je v tom, že Enoch zmizel 60 let předtím, než se Noe narodil. Naproti tomu potopa přišla bezprostředně po Matuzalémově smrti (metu-šalach - „jeho smrt pošle [potopu]“).

Kdo byl prorok? Božský vykladač Slova, který měl božský výklad. Znamení jeho kázání a předzvědění byly pro lid potvrzením, že je prorokem.

Kazatelé v denominacích jsou obviňováni, že nekáží celou biblickou pravdu. I když někdo celostně káže zdravé učení, zjistíme, že nedochází k úplnému zjevení, protože úplné zjevení je na těchto kazetách. Na těchto kazetách jsou do očí bijící chyby. Učení o Noemovi pozorujícím Enocha není božským výkladem, je to další lidský chybný výklad.

Židé, pohané, Samaritáni

Nyní víme, že existují tři lidské rasy; to jest Chám, Šém a Jáfet, lid Jáfetův, z nichž pochází Židé, pohané a Samaritáni.

59 Všimněte si, že existují pouze tři pokolení lidí. Pokud věříme Bibli, jsou to lidé Cháma, Šéma a Jáfeta. Svět byl zničen předpotopní potopou. A to byl Chám, Šem a Jáfet. Byl to Žid, pohan a Samaritán – napůl Žid a napůl pohan.

Nějaká paní odešla z města a šla pro vodu. Byla Samaritánka. A Samaritán je napůl Žid, napůl pohan, něco jako kříženec. V té době si hodně šli po krku.

Bratr Branham ve svých kázáních mnohokrát učil, že celé lidstvo pochází ze Šéma, Cháma a Jáfeta (což je pravda), ale spojoval je s Židy, pohany a Samaritány (což není pravda). A co hůř, vždy dodával, že Samaritáni jsou směsí prvních dvou (pohanů a Židů), což může být alespoň částečně pravda, ale ne s tím, že tyto tři skupiny lidí pocházejí ze tří bratrů.

Za prvé, jak víme, ze Šéma pocházeli Semité, včetně Židů, ale také Asyřané, Arabové a Babyloňané – také pohané. Proto ze Šema pocházejí především „národy“ (goim – pohané) a mezi nimi jeden vyvolený – Židé. Z Cháma naproti tomu pocházejí Egypťané, Kananejci a Kúšité. Potomci Jáfeta jsou kmeny na severu a východě. Jedná se o odlišné etnické skupiny.

Samaritáni, jak víme, jsou národy, které asyrský král Senacherib přesídlil z východu své říše do severního Izraele a Izraelity odvedl na východ. Samaritáni se možná částečně smísili se zbytkem místního obyvatelstva.

Zároveň však nemohou být potomky jednoho z Noemových synů (Jafeta), když jsou „směsicí“ Židů (Šém) a pohanů (Cham). Pokud jsou potomky jednoho člověka, jsou homogenní etnickou skupinou, stejně jako ostatní národy s minulostí. Jafetovi potomci nejsou směsicí Šema a Chama, jsou to potomci Jafetovi. Tři bratři - tři samostatné linie. Máme-li rodokmen A a B a C je směsicí A a B, stále máme jen dva rodokmeny: A a B, protože C nese pouze geny A a B. Samaritáni (jako jedna ze tří základních ras) jsou tedy buď potomky Jafeta - a nejsou tedy směsicí -, nebo jsou směsicí rodokmenů Šema a Chama - tj. nepocházejí z Jafeta. Ať už si vybereme kteroukoli možnost, bratr Branham učí omylu.

Abraham a Elohim

Důvod, proč nevěřím, že je to teofánie, je ten, že – řeknu vám proč. Muž jí telecí maso. Snědl býka, kterého Abraham zabil. Pije mléko a jí kukuřičný chléb s máslem. Nebyl to žádný Duch, byl to člověk. Abraham ho nazýval Pánem, s velkým „P“, Elohim (Amen), Bůh.

73 Pohleďte na člověka, který zanechal znamení, které dal církvi: své vlastní. Ten, kdo zůstal pozadu, nebyl anděl. Byl to Bůh. Bible říká, že to byl Bůh. Abraham ho nazýval „Elohim“, samo-existující, P-Á-N-E-M s velkým písmenem. Věděl. On byl ten, kdo k Němu promluvil. Bůh...

195 Řekl jsem: „Byl to Bůh. Teď poslouchejte. Abraham ho velkými písmeny nazýval P-Á-N-E-M. A každý učenec ví, že P-Á-N s velkými písmeny je Elohim neboli Bůh.“

94 Ale ten, který zůstal a mluvil s Abrahamem, kterého Abraham nazval: „Elohim, Všemohoucí.“ Genesis 1: Na počátku Bůh, Elohim, Jediný – jediný dostatečný, samo-existující. Abraham ho nazval „Elohim“. Pak se posadil a jedl s Abrahamem; pil; byl v lidském těle. A podívejte se na znamení, které dal Abrahamovi.

Bratr Branham od začátku do konce bohoslužby, celkem asi 70krát, opakuje, že Abraham nazval anděla/jednu z nebeských postav, která k němu přišla, Elohim. Nejedná se o ojedinělý nepodstatný výrok, ale o jeden z důležitých prvků jeho učení. Je to však omyl; Abraham nikde ani jednou neoslovuje Boha per „Elohim“ a rozhodně tento termín nepoužívá v diskutovaných verších. Jak jistě také víte, Hospodin velkými písmeny nahrazuje Boží jméno JHWH, nikdy ne Elohim. Nechejme stranou, že Elohim neznamená „samo-existující“, je to, jak někteří z vás možná vědí, množné číslo slova Eloah - Bůh. Samotné slovo Eloah pochází z El - mocný, mocný. Slovo existovat lze vyjádřit hebrejskými slovy haya nebo kayam. El, Eloah nebo Elohim s tím nemá nic společného. William Branham jako prostý a nevzdělaný člověk měl právo na takovou chybu, ale ne v případě, že jeho učení nebylo jeho vlastní, ale přímo od Boha.

Bůh neměl v úmyslu dát Izraeli zákon, sami o něj žádali

72 Tito egyptští otroci netušili, že když stáli na břehu poté, co viděli veliké probuzení, sestoupil prorok a přinesl jim to, a spatřili mocnou ruku Boží, byli ochráněni a přišli tam; a tančili v Duchu poté, co překročili Rudé moře a viděli, jak se za nimi topí jejich nepřátelé (všechny jejich zvyky a věci, jak bychom to dnes nazvali, se utopily za nimi),všechno, co je trápilo; Miriam tančí v Duchu, Mojžíš zpívá v Duchu a tak dále; neuvědomili si, že když byli jen deset dní od zaslíbené země, a přece to bylo čtyřicet let... Proč? Protože nechtěli následovat Boha. Chtěli zákon místo milosti. A dostali to; aby mohli jít svou vlastní cestou a mít své vlastní to a to. Člověk se vždy snažil něco udělat sám. A Bůh dovolil, aby každý z nich zahynul na poušti, vzbudil nové pokolení a vzal je do zaslíbené země.

17 Nyní se dozvídáme, že to všechno... Dostali velikonočního beránka. Bůh jim dal manu z nebe, aby putovali. Otevřel jim kámen, ze kterého mohli pít, když měli žízeň, mosazného hada, aby je uzdravil, když byli nemocní. A přesto, s tím vším, museli mít právo. Chtěli... Teologii, mít o čem polemizovat, organizovat a rozdělovat.

21 Když Izrael chtěl krále, zavolal je starý dobrý prorok Samuel a řekl: „Slyšte, chci vám něco říct.“ Jinými slovy: „Nechtějte být jako Pelištejci; nejste jako ostatní národy světa. Oni mají své krále, ale vy máte jednoho krále; to je Jehova.“ Každý pravý prorok by vám řekl toto, a nepřesvědčoval by vás, abyste to dělali jinak; obraťte se zpátky k Jehovovi. Dovol Mu, aby tě vedl. nechť vás vede. No, stejně chtěli být jako ostatní národy. A starý Samuel vstal; Řekl: „Bůh je váš Král.“

Bratr Branham často odsuzoval letniční za historii hnutí a přirovnával je k neposlušným Izraelitům. Vytýkal jim, že začali dobře, jako Izraelité, ale že pak se jim zachtělo přidávat své vlastní věci a učení. Jak víme, jednou z klíčových otázek v té době byla otázka křtu. Bratr Branham se nemůže rozhodnout, zda se jedná o triviální záležitost, na jejímž základě by se neměli dělit, nebo zda je otázka křtu tak důležitá, že každý musí být pokřtěn jedním správným způsobem. Nicméně došlo k rozdělení. Podobně se později hnutí Pozdního deště oddělilo od Assemblies of God (Shromáždění Božích) a hnutí Poselství od hnutí Pozdního deště.

Jde však o to, jak bratr Branham použil Bibli pro všechny tyto komentáře. Zdá se, že ho ani tak nezajímal kontext Bible, jako spíše to, že používal svůj vlastní kontext a používal biblický příběh bez ohledu na to, zda se hodí, nebo ne.

Všimněte si, že bratr Branham ve svých kázáních na toto téma spojuje dva příběhy, jeden o exodu z Egypta a vydání zákona, druhý z První knihy Samuelovy o tom, jak Izraelité chtěli krále.

Učí, že vydání Zákona na hoře Sinaj bylo důsledkem nevíry a neposlušnosti Izraele a že Bůh měl původně jiný záměr, přesněji řečeno, že „měli proroka a krev beránka“, ale kvůli tomu požadovali od Boha Zákon – něco, o čem se mohli hádat.

Místo toho, aby vysvětlil, na jakém základě tak učí, přechází náhle o stovky let později k příběhu, kdy Izrael skutečně něco chtěl místo původního Božího plánu.

Toto je veškerý biblický text citovaný v kázání „Církev volí zákon místo milosti“:

Už dost dlouho jste obcházeli toto pohoří. Vydejte se na sever.“ (Deut. 2:3)

Bible popírá, že Izrael během své cesty přešel od „milostí“ k „zákonu“. Dokonce i krvavý beránek byl jen dalším přikázáním, které mělo být splněno. Celé dávání Paschy bylo přísným souborem přikázání, která byla stejným způsobem zopakována na hoře Sinaj.

Ale ještě předtím, než dorazili na horu Sinaj, když byli podle vyprávění bratra Branhama ještě pod milostí, jim Bůh poslal manu a varoval Mojžíše, aby pamatoval na dodržování Jeho Zákona:

Exodus 16:4–6 Hospodin řekl Mojžíšovi: Hle, sešlu vám z nebe chléb a lid bude vycházet a sbírat pro svou každodenní potřebu, abych vyzkoušel, bude-li chodit podle mého zákona nebo ne. 5 I stane se šestého dne, když budou připravovat, co přinesou, bude toho dvojnásobně, než co budou sbírat jiné dny… 6 Večer tedy poznáte, že vás Hospodin vyvedl z egyptské země.

Ještě dříve, těsně po potopení egyptské armády v Rudém moři, přišli Izraelité k hořkým vodám Marah:

Exodus 15:26 Řekl: Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, a dělat to, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho příkazům a zachovávat všechna jeho ustanovení, žádnou nemoc, kterou jsem vložil na Egypt, na tebe nevložím, protože já jsem Hospodin, který tě uzdravuji.

Na hoře Sinaj nedošlo k jediné situaci, kdy by lid Boha nebo Mojžíše o něco požádal. Jedinou výjimkou bylo, když požádali Boha, aby promluvil skrze Mojžíše (tedy pokud už žádali, tak proroka), protože se velmi báli:

Deuteronomium 5:24–27 A řekli jste: Hle, Hospodin, náš Bůh, nám ukázal svou slávu a svou velikost a slyšeli jsme jeho hlas z ohně. Dnes jsme viděli, že Bůh může mluvit s člověkem a ten zůstane naživu. 25 Teď však proč bychom měli zemřít? Vždyť nás stráví tento velký oheň. Jestli-že budeme ještě dále poslouchat hlas Hospodina, svého Boha, zemřeme. 26 Vždyť kdo z těla slyšel hlas živého Boha mluvícího z ohně jako my a zůstal naživu? 27 Přistup ty a poslouchej všechno, co bude říkat Hospodin, náš Bůh. A ty nám pak řekneš všechno, co Hospodin, náš Bůh, poví tobě. Vyslechneme to a budeme dělat.

Deuteronomium 5:28–29 Hospodin slyšel vaše slova, když jste ke mně mluvili, a Hospodin mi řekl: Slyšel jsem slova tohoto lidu, která k tobě mluvili. Řekli všechno dobře. 29 Kéž by se stalo, že by měli taková srdce, báli se mě a po všechny dny zachovávali všechny mé příkazy, aby se navěky vedlo dobře jim i jejich synům.

Hospodin prohlásil, že lid mluvil dobře a že to byl projev správné bázně, kterou si mají zachovat.

Pán řekl, že lidé mluvili moudře a že to byl výraz náležitého strachu, který si mohli udržet.

Tvrzení bratra Branhama je v rozporu s biblickým textem a slouží spíše k ilustraci jeho chápání konfliktu uvnitř letničního hnutí než jako skutečný pokus vyvodit poučení z toho, co říká Bible. Bible se pro něj nestala zdrojem učení, ale nástrojem k podpoře jeho vlastních tezí.

Bible neučí, že by Izraelité žádali o Zákon. Ještě v Egyptě jim Bůh prostřednictvím Mojžíše dával přikázání, během putování na horu jim připomínal, aby dodržovali jeho Zákon, a na Sinaji jim dal Zákon, o který nežádali.

Ježíšovo lidství

Bratr Branham často opakuje, že nekázal nic jiného než apoštol Pavel, ale jeho učení o Ježíšově lidství je v rozporu s tím, co kázal Pavel (a zbytek Nového zákona), a ukazuje na jeho nedostatečné pochopení Ježíšova božství a lidství.

94 Víte, že krev pochází z mužského pohlaví. A pak někdo řekl: „Ježíš byl Žid.“ On nebyl Žid. „Aha, my jsme spaseni židovskou krví“. Ne, nejsme. Pokud jsme spaseni židovskou krví, jsme stále ztraceni. Ježíš nebyl Žid ani pohan. Byl Bohem: Bůh Otec, Duch, neviditelný. „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jednorozený Syn ho prohlásil“. Zjevil Boha takového, jaký byl.

Mohli bychom začít tím, že „krev pochází z mužského pohlaví“ odporuje všemu, co my a také vy, bratři, víme o světě kolem nás. Bratr Branham opakovaně zaměňuje krev se spermatem. Na jiných místech říká, že „hemoglobin pochází z mužského pohlaví“ – znáte ta místa. Krev nemá nic společného s pohlavními procesy a co je důležitější, dědí se od obou rodičů. Dítě může mít krev od své matky.

Co se týče Ježíšova židovství, „Ježíš nebyl ani Žid, ani pohan – byl Bůh“ se rovná tvrzení „Ježíš nebyl člověk - byl Bůh“. Ježíš byl samozřejmě Bohem, ale byl také plně člověkem. A jeho lidství mělo podle biblických proroctví židovský původ, jak často opakoval apoštol Pavel:

Římanům 1:3 –4 O jeho Synu, jenž povstal podle těla z potomstva Davidova. 4 A podle Ducha svatosti byl vzkříšením z mrtvých ustanoven za Syna Božího v moci…

Římanům 9:4–5 Jsou to Izraelci, jimž patří synovství, sláva i smlouvy, jim byl vydán Zákon, služba i zaslíbení, 5 jejich jsou otcové a z nich podle těla pochází Mesiáš, který je nade vším, Bůh požehnaný na věky. Amen.

2. Timoteovi 2:8 Pamatuj na Ježíše Krista, vzkříšeného z mrtvých, ze semene Davidova…

Ježíš sám uznával nejen své božství, ale také své lidství, včetně svého židovství.

Jan 4:9–10 Samaritánka mu řekla: "Jak to, že ty, ač jsi Žid, žádáš mě, samařskou ženu, abych ti dala pít?" Židé totiž se Samaritány nic společného neužívají. 10 Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala ten Boží dar a věděla, kdo je ten, který ti říká: "Dej mi napít," pořádala bys ty jeho a on by ti dal živou vodu.“

Jan 4:22 Vy se klaníte tomu, co neznáte. My se klaníme tomu, co známe, protože záchrana je ze Židů.

Nejenže Samaritánku neopravil, když ho nazvala Židem, ale sám se za Žida označil.

Na tom není nic neobvyklého, vždyť, jak řekl Pavel, Ježíš podle těla byl potomek Davidův, byl Žid. Bůh stvořil zárodek života v Mariině lůně, ale tento zárodek vyrostl z hmoty Marie, která nebyla inkubátorem, ale jeho plnohodnotnou matkou, jak ji mimochodem definuje Bible. V jejím lůně rostl a z její síly čerpal, pak se krmil z jejího prsu a jeho tělo rostlo z její židovské hmoty. Ježíš byl zázrakem mimo jiné proto, že nebyl Bohem předstírajícím, že je člověkem, ale úplným Bohem a úplným člověkem. Jeho tělo nebylo božské, nebylo nesmrtelné, bylo plně lidské a mělo izraelský, židovský původ z rodu Davidova.

Když bratr Branham říká, že Ježíš „nebyl ani Žid, ani pohan, ale Bůh“, ukazuje, že nechápe, že Ježíš byl zároveň Bohem i člověkem. Na druhou stranu tím, že popírá jeho židovství, popírá proroctví a Pavlova slova.

Zákaz smíšených manželství

Jedním z nejškodlivějších učení bratra Branhama je jeho učení o manželství mezi lidmi jiné barvy pleti. Toto kontroverzní téma je u nás málo známé a pro nás málo aktuální, protože ani v Polsku, ani v České republice nemáme mezi věřícími dostatečně významný počet lidí jiné barvy pleti. Dokonce bych řekl, že v našich končinách by z toho nedělali problém. Joel viděl případ sňatku mezi černošským bratrem a běloruskou sestrou. Ale během našeho pondělního rozhovoru jste vy, milí bratři, sami poukázali na to, že určující pro učení není to, co si lidé myslí o Poselství, ale to, co o daném tématu říká samotné Poselství.

Bratr Branham opakoval tuto záležitost ve stejném negativním světle na různých místech:

Proč by bílá žena chtěla mít dítě od barevného muže, který by se narodil jako mulat? To není rozumné. Pokud Bůh chtěl muže hnědého, černého, bílého, bez ohledu na to, jakou barvu chtěl, pak je to Boží dílo. To je to, co chtěl. Chce bílé květy, modré květy; Bůh je Bohem rozmanitosti. Má rád velké hory, malé hory, pouště, pláně, lidi bílé, černé, nízké, tlusté a tak dále. Bůh je Bohem rozmanitosti.

Pokaždé se objevuje argument „která žena by chtěla mít mulatské děti“. Je těžké pochopit, co je na mulatech tak zdegenerovaného a zrůdného. Joel měl ve škole dobrého kamaráda, který byl mulat – skvělý, bystrý chlapec – zajímavé, jak by se asi cítil, kdyby poslouchal toto kázání.

Ano, Bůh je Bohem rozmanitosti, ale právě mulat je jejím příkladem. Bratr Branham také nevěděl, že i v izraelském národě existuje rozdělení na bílé a černé. V Izraeli dnes žije velká skupina černých etiopských Židů, kteří jsou podle Zákona Židy a podle Zákona se mohou mísit se svými bílými bratry.

Jako by nevěděl nebo ignoroval skutečnost, že Miriam obvinila Mojžíše, že si vzal za ženu Etiopanku (podle hebrejského textu Kušitku, tj. černošku pocházející z Afriky a pocházející z Cháma):

Numeri 12:1 Tehdy Mirjam mluvila s Áronem proti Mojžíšovi ohledně kúšské ženy, kterou si vzal; vzal si totiž kúšskou ženu (kušit, kušitka);

Bible nikde nezakazuje smíšená manželství ani od nich neodrazuje. Jedinou výjimkou byla manželství mezi Židy a nevěřícími pohany (tj. těmi, kteří neprošli procesem připojení k lidu).

Učení bratra Branhama na toto téma není biblické, ale spíše odráží teorie hnutí, jako byl Ku Klux Klan, k němuž patřil William D. Upshaw a jehož vysoce postaveným členem a tiskovým představitelem byl Roy E. Davis.

Pokud jde o Árona a Miriam, stojí za zmínku, že je nemožné srovnávat jejich kritiku Mojžíše s kritikou Poselství. Mojžíš byl jejich duchovním vůdcem, byli svědky toho, jak k němu a skrze něj mluví Hospodin. Byli svědky toho, jak sloup oblaku sestupuje do Stánku úmluvy a mluví s Mojžíšem. Mojžíš byl tehdy Božím hlasem pro všechen lid. Každý musel být zkoušen Mojžíšem. Dnes je Božím hlasem jeho psané Slovo. Každý musí být zkoušen Božím slovem. Pokud lze někoho srovnávat s Mojžíšem, není to bratr Branham, ale Kristus, o kterém prorokoval sám Mojžíš:

Deuteronomium 18:15 Hospodin, tvůj Bůh, ti ustanoví proroka jako jsem já ze tvého středu, z tvých bratří. Jeho poslouchejte.

Křest Duchem svatým

Bratr Branham jasně a výslovně učí, že důkazem toho, že je člověk skutečně pokřtěn Duchem svatým, nejsou ovoce Ducha, ale že tímto důkazem je přijetí 'Slova na ten den'. Bez přijetí "Slova na ten den" si tedy člověk nemůže být jistý, že je skutečně pokřtěn Duchem Svatým.

Na ovoce Ducha se nelze spoléhat, protože prvním ovocem Ducha je láska. A křesťanská věda má více lásky než kdokoliv, koho znám, a dokonce popírají božství Ježíše Krista. Vidíte? Existuje pouze jeden důkaz Ducha svatého, který znám, a to je pravá víra v zaslíbené Slovo pro tuto hodinu!

Gabriel vzpomíná, jak v době, kdy byl dospívajícím chlapcem a prožíval své první zkušenosti s Bohem, dostal od vás, bratři, právě tuto odpověď o důkazu křtu Duchem svatým. Jako mladý nezkušený člověk nemohl pochopit, jak je možné, že místo toho, aby nás Duch svatý uvedl do veškeré pravdy, je tato "pravda" jasně daná a křest Duchem svatým je podmíněn přijetím této pravdy. K čemu tedy potřebujeme Ducha svatého, když pravda je samozřejmá? Pokud se „pravda“ neukáže být skutečnou Pravdou, jak nás může Duch Svatý uvést do skutečné Pravdy?

Učíte, bratři, že i člověk, který o poselství nic neví, může být někde v denominaci skutečně naplněn Duchem svatým, a jakmile uslyší "volání orla", okamžitě tento prorocký hlas rozpozná a přijme poselství. Zároveň jeden z vás, bratří, jasně a opakovaně učil, že letniční křest Duchem svatým se liší od křtu Duchem svatým v Poselství. Obě tato tvrzení jsou v rozporu s biblickým učením o tomto tématu. Neexistují dva Duchové svatí ani dva druhy křtu Duchem svatým. Neexistovaly ani různé podmínky či důkazy pro křest Duchem svatým v různých dobách. Novozákonní Boží plán znovuzrození je stále stejný a nepodléhá aktualizacím ani revizím.

Skutky 2:38 Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého.

Bratři, není nám lhostejný osud tolika mladých lidí, kteří se zmítají v nejistotě, zda jsou naplněni Duchem svatým. Smutnou pravdou je, že většina z nich odpovídá na tuto otázku „Věřím, že ano“, což je diplomatická verze odpovědi „nejsem si jistý“. Nechceme říkat, že nikdo z nich nemá Ducha svatého. Osobně však známe svědectví lidí z „konzervativnější“ části poselství, kteří na shromážděních, kde všichni kolem plakali a křičeli a na kazatelně znělo „poslední volání“, měli jistý (emocionální) prožitek a považovali to za křest Duchem svatým. Pak byli zklamaní, očekávali, že se jejich životy změní a žádná změna se nekonala. Jiná osoba, která byla přítomna na stejném shromáždění, nedokázala „započítat“ tuto emocionální zkušenost, a když slyšela z poselství, že není pravé zkušenosti bez slz, dodnes je ve svém srdci přesvědčena, že není naplněna Duchem svatým, ale neví, jak ho přijmout, a žije v hrozném strachu, že promešká vytržení. „Progresivnější“ část poselství naproti tomu zcela ztotožnila křest Duchem svatým s „vírou ve zjevené Slovo“. Výsledkem je, že dnes je v Poselství mezi mladými lidmi téma křtu Duchem svatým nepochopitelným pojmem a stalo se z něj tabu.

O ženách

Způsob, jakým bratr Branham mluví o ženách, je silně zabarven nenávistí. Když se Gabriel zamiloval a oženil a četl tato prohlášení bratra Branhama, cítil se hluboce negativně uražen, dokonce rozhořčen, protože teprve když se oženil, byl schopen ocenit hodnotu ženy jako společníka v životě. Ve svém nechvalně známém kázání „Manželství a rozvod“ říká bratr Branham o ženách toto:

105 Všimněte si, že to udělala proto, že nebyla původním stvořením. Není původním Božím stvořením, je vedlejším produktem.

112 Nic není tak stvořeno, aby svádělo nebo bylo tak snadno svedeno jako žena. Žádný jiný tvor není tak stvořen, ani nemůže spadnout tak hluboko jako žena. Přemýšlejte o tom. Nic v celém stvoření není určeno k tomu, aby kleslo tak hluboko jako žena. Dokáže roztrhat mužské srdce na kusy a je to mnohem snazší než cokoli jiného na světě – jeho žena. Nechť se jen tato krásná žena začne stýkat s nějakým jiným mužem. Podívejte se na toho muže, který tam sedí se svými dětmi a z očí mu stékají slzy. Je k tomu uzpůsobena. Žádné prase, fena ani žádný jiný tvor není podobou jako ona, ani nemůže spadnout tak hluboko jako ona. Ano, je to pravda.

118 Ona jediná je určena k tomu, aby žila nemravně a nečistě. Fena nemůže žít takhle, ani žádná jiná samice. To může udělat jen žena.

125 Můžete se mnou polemizovat o tom, zda je satan jejím projektantem, ale taková je pravda. Satan ji naprojektoval.

168 Nemorální žena je ta nejpodlejší věc na zemi, na kterou si lze vzpomenout. Omlouvám se za tento výraz, mladé dámy. Není to nic jiného než lidská popelnice – exhibice sexu. To je to, co to je: nemorální žena je sexuální lidská skládka odpadků, zosobnění morální nečistoty, obscénnosti, hrubosti a podlosti. Proč byla učiněna tímto způsobem? Aby sváděla. Každý hřích, který kdy byl na zemi, byl způsoben ženou.

182 Dokonce i v našich dnešních školách učí o sexuálních aktech – o našem zkaženém světě kultu ženy! Vím, že si to nechtějí připustit. Přes den stojí a zpívají nějakou píseň a tak dále, a pak celou noc běhají za ženami. Vidíte? Dobře. V Božích očích a ve světle Slova je nejpodlejší ze všech tvorů, které Bůh umístil na zem.

V jiných kázáních Branham říká, že ženy by neměly mít řidičský průkaz (např. 56-0715) a neměly by mít volební právo (60-1113).

Lze namítnout, že tvrdá slova bratra Branhama byla namířena proti nemorálním ženám. Ale tvrzení, že žena je vedlejším produktem, nemá nic společného s (ne)morálkou a je v přímém rozporu s tím, co říká Kniha Genesis:

Gn 2:7; 21–24 Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu ze země a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk stal živou duší. ... Hospodin tedy uvrhl na člověka hluboký spánek, a zatímco spal, vzal jedno z jeho žeber, a to místo uzavřel masem. Pak vytáhl jedno ze svých žeber a zaplnil místo svým tělem. A Hospodin vybudoval žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k člověku. Člověk řekl: Teď je to kost z mých kostí a maso z mého masa! Bude se nazývat ženou, protože byla vzata z muže. Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo.

Žena není ani nepůvodním Božím stvořením, ani vedlejším produktem, ani nebyla stvořena k tomu, aby sváděla, ani není satan jejím projektantem, ani není každý hřích, který kdy byl na zemi, způsoben ženou, ani není nejpodlejší ze všech zvířat na zemi. Zkuste se, bratři, zamyslet nad tím, jak by vaše manželky a dcery přijaly, kdyby někdo z vás nebo nějaký hostující kazatel zašel tak daleko, že by pronesl tak hrozné výroky o opačném pohlaví.

Ve verzi událostí v rajské zahradě, kterou vyučoval bratr Branham, si představujeme Evu, která byla vzdálena od svého manžela a oklamána hadem, jenž se k ní „dostal dříve než Adam“. Písmo však jasně říká, že „žena vzala ovoce, ochutnala ho a dala ho Adamovi, který byl s ní“.

Rozvod a nový sňatek

V témže kázání „Manželství a rozvod“ bratr Branham učí, že rozvedený muž se může znovu oženit s pannou:

227 Víš, ona má živého manžela, takže si ji žádný muž nemůže vzít. Je mi jedno, co dělá a jaká je, má žijícího manžela, takže pro to nemá vůbec žádný základ. Ale to se ho netýká. „Kvůli ní“ – ne kvůli něj. Chápete to? Musíte dbát na to, abyste byli v jedné linii se Slovem. Víte, nikde není řečeno, že on nemůže; Ale ona nemůže. Vidíte – „ona to způsobila“ – ne on. To je přesně to, co říká Bible: „kvůli ní“. Nemluví se proti němu, že nemá právo se znovu oženit, ale proti „ní“, Proč? Kristus je předobrazem tohoto. Všimněte si, že se říká, že se nemůže znovu oženit; pouze s Pannou. Může se znovu oženit. Může – může se znovu oženit, pokud je panna, ale nemůže se oženit s ženou někoho jiného. Samozřejmě, že ne. A pokud se ožení s rozvedenou ženou, žije v cizoložství, je mi jedno, kdo to je. Bible říká: „Kdo se ožení s opuštěnou ženou, žije v cizoložství.“ Tady to máte, ne – žádný rozvedený.

Učení Williama Branhama je v přímém rozporu s učením Ježíše, který v této věci nerozlišuje mezi pohlavími a neklade rozdílné podmínky na muže a ženy:

Marek 10:11-12 Řekl jim: „Kdo by propustil svou ženu a oženil se s jinou, cizoloží vůči ní. A jestliže by ona propustila svého muže a provdala se za jiného, cizoloží.

Je možné, že bratr Branham učil toto nebiblické učení, aby ospravedlnil svého syna Billyho Paula, který se 12. srpna 1953 oženil se ženou jménem Ollie May Christopher a 20. září téhož roku došlo k jejich rozvodu? Sám bratr Branham o tom hovoří 30. srpna 1964.

Stříhání vlasů a rozvod

76 Měl jsem žhavé téma, jednoho dne ve Shreveportu. Mluvili o ženách a o tom, zda by měly nosit dlouhé vlasy. A já jsem řekl: „Žena, která si ostříhala vlasy – její manžel měl právo a biblický zákon se s ní rozvést.“ Souhlasí. To je to, co říká Bible. Přesně. Jé! Ženy, které tam sedí a mají Ducha svatého, přesně tak, jak je to učili, to je vše. Vidíte?

Bratr Branham více než dvacetkrát v Poselství se vší vážností opakuje tvrzení, že jasné a přímé učení Bible je, že muž má právo rozvést se se ženou, pokud si žena ostříhá vlasy. Pokaždé říká „mohu vám to ukázat v Bibli“, ale nikdy to nedělá. Důvodem je to, že Bible to prostě neučí. Ba naopak, Mojžíšův zákon přikazuje muži, který si chce vzít ženu, kterou unesl, aby jí nejprve úplně ostříhal vlasy:

Deuteronomium 21:10–13 Když vytáhneš do boje proti svým nepřátelům, a Hospodin, tvůj Bůh, je vydá do tvé ruky, zajmeš zajatce, a uvidíš mezi zajatci ženu krásného vzezření, zatoužíš po ní a budeš si ji chtít vzít za ženu. Přiveď ji do svého domu, ať si ostříhá hlavu, ořeže nehty a sejme svůj zajatecký oděv. Ať zůstane v tvém domě a po dobu jednoho měsíce pláče nad svým otcem a svou matkou. Potom k ní můžeš vejít, budeš jejím manželem a ona se stane tvou ženou.

Učení bratra Branhama je nebiblické. Ano, žena by si neměla stříhat vlasy, učí to apoštol Pavel, ale to není důvod k rozvodu. Učení Williama Branhama odporuje slovům samotného Ježíše, který učil, že každý, kdo se rozvede se ženou kromě případu smilstva ^[7] a ožení se s jinou, se dopouští cizoložství (Matouš 19).

Když Gabriel uviděl tuto věc v poselství, byl hluboce znepokojen tím, že bratr Branham učí něco, co je v rozporu s Biblí, a dokonce doslovně tvrdí, že to Bible učí. Šel tedy s touto otázkou ke dvěma bratrům. Jeden bratr odpověděl, že i když toto učení v Bibli ještě nenašel, věří, že tam někde je a že ho jednoho dne určitě najde. Druhý bratr, který nechtěl ani vzdáleně připustit myšlenku, že by bratr Branham učil něco nebiblického, si od té doby pokaždé, když četl Poselství, pořídil fotku citátu a poslal ji Gabrielovi, přičemž ignoroval skutečnost, že Gabriel žádal o citát z Bible, a ne z Poselství. Otázka tedy zůstala nezodpovězena. Nikdo neměl odvahu připustit, že Bible to prostě neučí.

O svobodném zednářství

A o sdružení Kiwanis nemohu říct špatné slovo. To je v pořádku. Vidíte? Jen někteří lidé berou... Protože věřím, že svobodní zednáři jsou v pořádku, ale zednářská lóže nikdy nezaujme místo Církve nebo Krve Ježíše Krista. Celá moje rodina (ang. all my people) patří ke svobodným zednářům – a jako lóže jsou v pořádku. To však nenahradí Církev.

OTÁZKA: Bratře Branhame, když se člověk stane křesťanem, je špatné patřit k lóži jako zednáři?

Ale kdepak. Buďte křesťanem, ať jste kdekoli. Bez ohledu na to, kde pro mě jsi, stále můžeš být křesťanem.

Souhlasíte, bratři, že je v pořádku patřit k zednářské lóži? Takové prohlášení naznačuje nedostatek základního duchovního rozlišení. Všichni přece víme, že svobodné zednářství má spiritistické pozadí a není ideologicky neutrální charitou.

──────── ✧ ────────

V této části jsme chtěli ilustrovat, že problémem bratra Branhama nebyly občasné chyby, náhodné zmatení nebo jednorázová chybná formulace Písma z paměti a lidská přeřeknutí. Můžeme to přijmout i u proroka Božího. Ale bratr Branham opakovaně a v průběhu let opakoval a s přesvědčením učil mnoha mylným a nebiblickým věcem. Jeho chybné učení se netýkalo pouze podružných záležitostí a neomezovalo se na témata, která považoval za svůj vlastní názor. Jeho znalost a analýza textu Písma byla velmi zaujatá a nepřesná. Často ignoroval širší souvislosti a vytrhával jednotlivá místa z kontextu. Nejhorší ze všeho bylo, že Bibli používal jako nástroj, který mu měl dodat legitimitu a jedinečnost jeho služby. Sám sebe vkládal do proroctví týkajících se Ježíše Krista. A to už není vtip. Není divu, že tolik lidí dnes v poselství považuje bratra Branhama za vtěleného Krista, což je přímý důsledek toho, že se vložil do mesiášských a christologických pasáží Písma.

Plodem nebiblického a chaotického učení bratra Branhama je dnešní doktrinální zmatek v hnutí Poselství. Spolehlivý zdroj učení, Bible, byl nahrazen citáty a brožurami. Místo toho, aby se lidé dívali na Poselství optikou Bible (přesně o to se snažíme my), dívají se na Bibli optikou Poselství. Je velmi smutné vidět, jak jsou lidé schopni se rozdělit na základě toho, zda je sedmá pečeť otevřená nebo ne. Každá strana má své vlastní citáty a svá zjevení. Slovo Boží je nahrazeno slovem lidským. Dnešní judaismus je plodem farizejského rabínského učení, založeného na zjevené tradici starších. Rabínský judaismus je založen na myšlence „ústní Tóry“. Učí, že Mojžíšovi na hoře Sinaj byly dány dvě Tóry – jedna napsaná v Pentateuchu – druhá předávaná ústně. Jinými slovy, věří v „mluvené slovo“, které je „dokonalým výkladem Tóry s božským potvrzením“. Podobně katolíci věří, že jejich učení nemusí být přímo v Bibli, protože je to také apoštolské učení, které apoštolové předávají biskupům ústně. Věřící v Poselství se tedy dopouštějí téhož, čeho se dopouštěli zákoníci – zneplatňování Božího slova svou tradicí, „mluveným slovem“.

Shrnutí

Každý z vás, bratři, má svou vlastní silnou zkušenost s přijetím poselství. Stejně tak i my máme takové zkušenosti. Stejně tak má své zkušenosti každý člověk v jakémkoli náboženském hnutí na světě, pokud jde o to, že víra, kterou vyznává, je dokonalou pravdou. Když Gabriel před několika lety hovořil s misionáři mormonského hnutí a ukázal jim pyramidové schéma Postavy dokonalého člověka, jeden z nich řekl, že toto učení je úžasné, ale ukázal na místo, kde je napsáno „Eliáš“, a řekl něco v tomto smyslu: „Věřím, že zde má být místo Williama Branhama Joseph Smith. Duch svatý mi tuto pravdu potvrzuje v mém srdci.“ Znamená tvrzení tohoto člověka, že je to pravda?

Duchovní zkušenost má hodnotu pouze tehdy, je-li podložena Písmem. Apoštol Pavel měl úžasný prožitek. Byl sražen z koně, uviděl světlo a uslyšel hlas. Tento událost navždy změnila směr jeho života. Přesto nedlouho po tomto prožitku čteme následující:

Skutky 9:22 Ale Saul působil stále mocněji a svými důkazy, že tento je Ježíš je Mesiáš, pobuřoval Židy, kteří bydleli v Damašku.

Dá se očekávat, že Židé byli pobouřeni z Pavlova vyprávění o jeho prožitku na cestě do Damašku? Nepochybně jim o této zkušenosti vyprávěl. Pro Židy však tento prožitek nebyl důkazem, protože si hlas z nebe mohli vysvětlit jako pouhé hřmění. Pro Židy bylo důkazem svědectví Písma. A stejným způsobem Pavel obhajoval Ježíše až do konce svého života, když byl v Římě:

Skutky 28:23 Určili mu tedy den a přišli k němu do jeho bytu ve větším počtu. Vykládal jim a dosvědčoval Boží královstí a od rána do večera je přesvědčoval o Ježíšovi z Mojžíšova zákona i z Proroků.

Přesně stejný způsob svědectví použil Apollos v Achaji a Štěpán před Radou. Prožitek může být pro jednotlivce silným svědectvím, impulsem nebo nasměrováním, ale vždy musí vycházet z Božího slova, nesmí jít za jeho hranice a nesmí být použit jako absolutno pro přesvědčení jiného člověka. Pokud mezi věřícími dojde k neshodě v učení, lze ji vyřešit pouze na základě společného základu, ve který obě strany věří. A tímto základem není osobní zkušenost nebo osobní zjevení, ale Bible, která je stejně Božím slovem pro jednu i druhou stranu. Je to jediný neomylný, absolutní a dokonalý zdroj učení.

Bratři, v poslední době nás často nazýváte intelektuály. Kázání některých z vás jsou namířena proti intelektuálnímu chápání Písma, jako by stačilo „jen věřit“ a jakýkoli stín rozumu byl jen překážkou. Z Božího slova je však zřejmé, že evangelium je dokonale srozumitelné a člověk nemusí, ba ani by neměl odkládat rozum, aby ho přijal. Boží Syn nám přišel dát rozum (1. Janova 5:20), osvítit oči naší mysli (Ef. 1:18), abychom mohli pochopit jeho slovo a jeho moc. Právě ten, kdo Božím věcem nerozumí, je pošetilý a mýlí se. Bible nikde neučí o dvou centrech chápání – duchovním a tělesném.

V Bibli je „srdce“ vždy centrem myšlení, uvažování a chápání. Jakákoli moudrost nebo porozumění na jakékoli úrovni (lidské nebo božské) vždy směřuje do „srdce“. Ať už se jedná o lidské učení nebo o zjevení od Boha, poznání, které z toho vyplývá, podle Bible vždy směřuje do „srdce“ a je přijímáno rozumem, který nám Bůh dal k myšlení a vnímání skutečnosti – duchovní i tělesné. Rozum je v Bibli chválenou a žádoucí vlastností/nástrojem, který Bůh člověku dal. Argumenty používané v Poselství proti kritickému myšlení a uvažování se zakládají na několika místech Písma vytržených z kontextu a používají se i v jiných hnutích, která se opírají o nějakou lidskou autoritu a zakazují svým věřícím, aby si věci ověřovali sami – okrádají je o Bohem daný nástroj, aby tito vlci v rouše beránčím se mohli kořistit z lidské nevědomosti. Oblíbený verš z Přísloví 3,4 „nespoléhej na svůj rozum“ je citován bez okolních veršů. Duch svatý skrze Šalomouna říká, abychom byli věrni Zákonu a důvěřovali Hospodinu, tj. abychom důvěřovali Božímu slovu, nikoliv svým vlastním představám, a abychom se nevyvyšovali, neboť hned následující verš říká „nebuďte moudří ve svých vlastních očích“. Šalamoun neodsuzuje rozum, nikde neučí, že nemáme přemýšlet, uvažovat a zkoumat. Naopak, v dalších verších téže kapitoly říká:

Přísloví 3:13–14Blahoslavený je člověk, který našel moudrost, člověk, který získal rozumnost. Neboť zisk z ní je lepší, nežli zisk ze stříbra a její výnos je nad zlato.

Jeden bratr, kdykoli četl ve shromáždění místa v Písmu, kde apoštol Pavel nebo někdo jiný píše o našem „porozumění“, přidával svůj komentář „ale ne tímto rozumem (ukazuje na hlavu)“, ačkoli apoštol nic takového neřekl, ani na žádném jiném místě v Bibli, když se mluví o rozumu, se neříká „nikoliv tímto rozumem, ale Božím rozumem“. Bůh má svůj rozum, my nejsme Bůh, naše schopnost myslet a uvažovat je zázrakem Božího stvoření a je odrazem Božího rozumu, ale je samozřejmě omezená. Ježíše neodmítli rozumní a uvážliví lidé, odmítli ho zaslepení lidé, jejichž rozum byl zaslepen náboženskými formulemi a omezeným myšlením, neschopným překročit vnucený rámec. My v Poselství jsme v tomto ohledu po vzoru bratra Branhama odsoudili 'vyznání víry', nehledě na to, že jsme si sami vytvořili vyznání víry a dogmata, o kterých se nesmí diskutovat – úplně stejně jako v případě dogmat katolické církve, která také říká věřícím ovečkám, že 'to je tajemství víry', když o nevysvětlitelný rozpor. Tím nechceme říci, že rozum je zcela dostačující. Chceme pouze zdůraznit, že rozum má v křesťanství a při zkoumání pravdy své čestné a důležité místo, že rozum nebojuje proti víře. Víra je nutná tam, kam náš rozum nedosáhne, ale víra a rozum spolupracují. Naše poznání je omezené, ale na základě toho, co jsme zažili a vyzkoušeli jako pravdivé, máme víru, která nám zase umožňuje vyplnit mezery v našem poznání. Bible vybízí k přemýšlení, zkoušení a analýze. Bible vybízí k dobře podložené, nikoli slepé víře.

Mysl a srdce: Matouš 9:4, Lukáš 10:27, Jób 38:36, Přísloví 2:1–12, 3:5; 13,23:7; 18:15, Žalm 14:1, Exodus 35:35; Matouš 15:18–19, Lukáš 24:25,45; 1. List Janův 5:20, Koloským 1:9.

Někdy se nám na naše připomínky, že bratr Branham odporuje Písmu, dostalo odpovědi, že „litera zabíjí“. Tato myšlenková zkratka, která se někdy při takových příležitostech používá, je dalším smutným příkladem vytrhávání Písma z kontextu.

2. Korintským 3:6–9 On nás také učinil způsobilými k tomu, abychom byli služebníky Nové smlouvy, ne litery, nýbrž Ducha; neboť litera zabíjí, ale Duch obživuje. Jestliže se služba smrti vyrytá literami do kamenů udála v takové slávě, že synové Izraele nemohli pohledět Mojžíšovi do tváře kvůli slávě jeho obličeje, která pomíjela, jak by nebyla mnohem slavnější služba Ducha? Neboť jestliže byla sláva v službě odsouzení, mnohem více oplývá slávou služba spravedlnosti.

Fráze „litera zabíjí“ se používá jako zbraň proti tomu, aby se přesně dodržovalo to, co říká Písmo. Nesprávně se učí, že farizeové se „přesně drželi Slova“, i když Ježíš ukázal jejich povrchní znalost. Když učíme o „denominacích“, brnkáme na struny „držet se přesně Slova“, „prorok neučil nic jiného než Pavel“ nebo „stojím na každém Božím slově“. Když nám někdo poukáže na to, že se sami nedržíme Slova, následují argumenty o 'farizejích', 'legalizmu' a 'litera zabíjí'. O čem však mluví Pavel ve výše citovaném úryvku? Zde je kontext: Pavel srovnává Mojžíšův zákon s Novým zákonem, službu litery se službou Ducha. „Litera“ je Mojžíšův zákon a Nový zákon je zjevení i služba Ducha. Nazývat celé božsky psané Boží slovo, včetně Nového zákona, ale i proroků, „literou“ odhaluje buď předpojatost, nebo nepochopení Písma. Ani část „Starého zákona“ zvanou Proroci nelze nazývat literou, protože ta je již pohledem do budoucnosti, není opakováním Zákona, ale předzvěstí Nové smlouvy. Ve 2. listu Korintským 3 apoštol Pavel neříká, že „litera zabíjí“ v souvislosti s tím, že by se někdo „příliš držel Slova“. Mluví o úloze, kterou plní Mojžíšův zákon, a o významu, který má ve vztahu ke zjevení Nové smlouvy, jež byla z Boží milosti dána Pavlovi a nyní se objevuje zapsaná na stránkách Nového zákona, který není literou, ale službou Ducha. A držet se toho, co je napsáno, není „mrtvá litera“, ale „důvěra v Pána a jeho slovo a nespoléhání se na vlastní rozum“.

Slyšeli jsme také námitku, že útočíme na samotný základ vaší víry. Co je tedy základem vaší víry, bratři? Slovo lidské, nebo slovo Boží? Přece to nebyl William Branham, kdo za vás zemřel na kříži. Bratr Branham mohl být a nepochybně byl člověkem, jehož kázání byla duchovním obohacením pro Vás i pro nás. Je však společenství s Bohem podmíněno četbou kázání Williama Branhama? Jsou jeho kázání základem vaší víry? Neměl by být jediným základem Ježíš Kristus?

1Kor 3:11Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je již položen, a tím je Ježíš Kristus.

Mělo by tedy být evangelium spojováno s tím, kdo je kázal? Měli bychom říci „Já jsem Branhamův, já jsem Colemanův, já jsem Frankův, já jsem Vayleův...“?

1Kor 3:4 Když jeden říká, ‚Já jsem Pavlův‘, a druhý ‚Já Apollův‘, nejste jako jiní lidé? Kdo je Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, skrze které jste uvěřili, jak každému dal Pán.

Apoštol Pavel, autor velké části Nového zákona, stanovil velmi přísné kritérium pro pravdivost evangelia a dokonce nevyloučil ze seznamu jeho potenciálních nepřátel sebe sama.

Ga 1:8Ale i kdybychom vám my nebo sám anděl z nebe zvěstoval v evangeliu něco jiného nežli to, co jsme vám zvěstovali, budiž proklet!

Ga 1:11-12Oznamuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám zvěstoval, není podle člověka. Neboť jsem je nepřevzal ani se mu nenaučil od člověka, ale skrze zjevení Ježíše Krista.

Evangelium, Nový zákon, je nejvyšší formou zjevení. Toto zjevení bylo dáno Pavlovi, jehož dopisy dnes můžeme číst. Ježíš nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Podobně Pavel neodsouval Zákon na okraj, ale ukázal, že Ježíš Kristus je naplněním Zákona (Ř 10:4). A dnes evangelium Nové smlouvy není třeba upravovat, opravovat nebo aktualizovat. Přestože si je mnoho lidí po staletí svými tradicemi a názory překrucovalo a lidé to dělají dodnes, obsah evangelia je dokonalý a dostačující. Musíme se vrátit k tomu, co nám bylo dáno. Zjevení není na těchto kazetách, ale na stránkách Bible. Ne nadarmo je na její poslední stránce následující varování:

Zj 22:18–19 Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví tohoto svitku: kdo by k nim něco přidal, tomu Bůh přidá ran zapsaných v tomto svitku; a kdo by ze slov svitku tohoto proroctví něco odejmul, tomu Bůh odejme jeho díl ze stromu života a ze svatého města, které byly popsány v tomto svitku.

Krev Ježíše Krista nás vykoupila. Jsme naplněni Jeho Duchem. Zachránila nás dobrá zpráva – evangelium. Poselství nám neotevřelo cestu do nebe, ani není podmínkou účasti ve vytržení, jak nedávno řekl jeden z Vás. Mluvit o „Slovu této hodiny“ automaticky předpokládá zastaralost a nedostatečnost samotného evangelia, které se stává „Slovem tamté hodiny“ nebo „starou manou“. Každopádně takto bratr Branham ve své službě představuje posloupnost „Poselství na dané hodiny“. Noe měl poselství o arše, ale archa za dnů Mojžíše nefungovala, takže Mojžíš měl poselství o exodu. Ale exodus by nefungoval ve dnech, kdy Ježíš přinášel nové poselství. Zastavil se Branham na tom? Na Ježíšově poselství? Ne, řekl: „Luther měl své poselství.“ Ale kdyby měl Luther „své poselství“ jiné než „Ježíšovo poselství“, byl by falešným prorokem, protože Ježíšovo poselství dané apoštolům je stále vždy „Slovem této hodiny“. Luther byl přesvědčen, že musí učit pouze to a nic víc, než učí Bible, stejně jako Wesley. Nikdo z nich neučil, že mají jedinečné „Slovo pro tento den“. Slovem pro tento den zůstává učení, které nám bylo předáno v epištolách a evangeliích, a nepotřebuje žádné „božské vykladače“, jak také silně zdůrazňovali první apoštolští otcové a reformátoři. Nezáleží na tom, zda jsou to katoličtí „nástupci apoštolů“, „rozvážný otrok“ svědků Jehovových nebo „prorok pro tuto generaci“. Každý z nich je pátým kolem u vozu čtyřkolového a soběstačného evangelia.

Jeden z Vás také nedávno řekl, že nemůžete přijmout, že by bratr Branham mohl lhát. Je však třeba mít na paměti, že slovo člověka může vždy selhat. Nemůžeme slepě věřit v morální dokonalost a neomylnost žádného člověka, včetně bratra Branhama. Lidská nádoba je vždy náchylná k chybám, podvodům a nesprávným interpretacím. Nemůžete nekriticky přijímat slova člověka jen proto, že ho považujete za někoho velkého.

Mnohem jednodušší by pro nás bylo zavřít před tím vším oči a nechat se unášet proudem. Přáli bychom si, aby životopis bratra Branhama byl opravdu tak úžasný, jak ho popsal Owen Jorgensen. Ale pochopte, drazí bratři, naše svědomí nám to nedovolí. Věci, které o jeho životě a službě víme, prostě nelze přehlížet a ignorovat. Zvolili jsme tu těžší cestu.

Nejsme první ani poslední lidé na světě, kteří strávili část svého života v hnutí Poselství a v určitém bodě své cesty se pustili do duchovní sebereflexe a začali zkoumat, zda to, v co věří, je v souladu s Biblí a zda se to zakládá na pravdě. Takových lidí jsou na světě tisíce. Ve Spojených státech, v Africe, v Indii jsou celé sbory věřících, kteří uviděli, že se mýlili, a nyní slouží živému Bohu s ještě větší horlivostí, pokračují v plně zasvěceném životě pro Pána a káží pravé biblické evangelium. V Rumunsku je také několik sborů, celkem asi 300 lidí, kteří v posledních letech prošli touto cestou.

Pravda o učení a životě bratra Branhama vychází najevo nezávisle na Vás nebo na nás. Nezodpovězené otázky, které ležely na dně srdcí po celá léta, začínají vycházet na světlo a lidé začínají hledat odpovědi. Mnoho věřících, Vaše sbory, Vaše děti, Vaše vnoučata vám budou klást tyto otázky jako starším ve víře, jako těm, kteří stojí v čele. Je nemožné tyto otázky zamést pod koberec. Musíte přijmout tuto výzvu a najít odpovědi. My dva jsme již prošli částí této cesty. Jsme daleko od toho, abychom tvrdili, že známe odpověď na každou otázku. Ale rozhodli jsme se s Vámi podělit o to, co víme, abychom Vám pomohli.

Chápeme, drazí bratři, napětí a stres, které s sebou tento druh duchovní sebereflexe nese. Sami jsme si tím prošli. Není to jednoduché. Nespali jsme mnoho nocí a proplakali jsme mnoho slz, stejně jako naše ženy. Z vlastní zkušenosti víme, jak obtížná je kognitivní disonance, která tyto věci doprovází. Chápeme, že uznání, že se bratr Branham mýlil, byť jen v jedné věci, zavazuje k prozkoumání všeho ostatního. Bůh nás tím provedl a my věříme, že provede i Vás.

Při odpovědi na otázku „když ne učení Williama Branhama, tak co tedy?“ musíme zdůraznit, že většinu z nás příliš nezajímá osud lidí, kteří opouštějí řady Poselství a stávají se křesťany v rámci jiné skupiny věřících. V naší zemi většinu lidí, kteří odcházejí, tvoří především lidé, kteří nebyli proměněni a kteří odpadli do světa. Neměli zájem o bratra Branhama ani o Bibli. Případů, kdy lidé vědomě opouštějí hnutí Poselství a odcházejí do jiných křesťanských církví, je více, ale stále častěji předpokládáme, co se s nimi děje, než abychom to skutečně chtěli zjistit. Máme tendenci zaměřovat se na jednotlivé případy, kdy někdo prostě přestane věřit v Boha, a přehlížíme, že lidé odcházejí do světa nezávisle na problémech s Poselstvím. Kristus slíbil, že on sám vybuduje svou Církev a že ji brány pekel nepřemohou a že bude se svou Církví až do konce věku. Pokud poselství není celá Církev, pak je tato Církev jinde, nebo je to větší celek zahrnující také věřící v tomto hnutí. Věříme, že je užitečné si uvědomit, že nejsme jediným hnutím, které věří, že je jedinou Kristovou nevěstou, a odmítá okolní církve. Stejně jako existují celé skupiny lidí a církví, které o Poselství ani neslyšely, můžeme se i my ocitnout v situaci, kdy si neuvědomujeme, že někde existuje Boží stádo, ke kterému Kristus volá své ovečky. Zdá se, že vzhledem k tomu, že náš Pán varoval před zloději a lidmi, kteří se mohou velmi podobat tomu pravému, musíme být až do konce ve střehu, a pokud zjistíme, že jsme jako ovce dlouho následovali někoho jiného než pravého pastýře, musíme být připraveni uhnout i po dlouhé cestě.

Věříme, že dosud založené sbory a společenství nebyly marným úsilím, stejně jako naše a Vaše práce. My sami jsme díky vašemu úsilí v práci pro Pána obdrželi mnohá Boží požehnání. Věříme, že Bůh ve své milosti jednal a toleroval doby nevědomosti, stejně jako toleruje částečné poznání v různých církvích. Naším cílem není nabádat lidi, aby opustili církve, břemenem, které nám leží na srdci, je informovat lidi o pravdě o Williamu Branhamovi. Je snadné si v našem kontextu představit analogii církví, které jsou v Poselství, ale přijaly dalšího učitele, o němž se všichni shodneme, že se staví na místo, kam by neměl, jako například Ewald Frank nebo Joseph Coleman. Stejně jako jsme věřili, že lidé v těchto skupinách by měli opustit hnutí člověka, který si uzurpuje neoprávněnou autoritu, a vrátit se k prorocké službě, tak nyní, po prozkoumání případu bratra Branhama, věříme, že by lidé měli být povzbuzeni, aby si ponechali to, co je dobré, a odstranili všechny nebiblické a neprokázané autority.

Jsme si vědomi toho, a vůbec to nepopíráme, že díky Poselství mnoho lidí vyšlo ze světa nebo z temnoty římského katolicismu, přišlo k Pánu, činilo pokání nebo dokonce vstoupilo do hlubšího společenství s Pánem či hlouběji pochopilo některá učení Písma, když předtím byli někde jinde formálními nebo chladnými křesťany. A za každého z těchto lidí jsme Pánu vděčni. A přesto to v žádném případě není rozhodující faktor pro dokonalost výkladu Písma, spolehlivost proroctví nebo míru upřímnosti bratra Branhama. Stejně tak se lidé obracejí k jiným církvím a zažívají probuzení, skutečně se setkávají s Boží mocí a nacházejí uspokojení.

Hnutí Poselství se od velké části ostatních církví a hnutí liší tím, že vyznává vnější posvěcení (zejména oděv a vlasy) a odloučení od světa, což jsou biblické a vhodné věci. Jsme si vědomi toho, že mnoho lidí tyto věci poznalo prostřednictvím Poselství. V kruzích Poselství však bohužel panuje přesvědčení, že pouze v Poselství existuje skutečně pravé posvěcení a že všichni ostatní lidé, kteří vyznávají vnější posvěcení, to dělají z donucení a násilí, nedělají to ze srdce, ale pouze pro splnění doktríny své denominace. Toto přesvědčení je zcela mylné a bohužel často pokrytecké. Existují miliony křesťanů z různých skupin a církví, kteří žijí zasvěceným životem a v odloučení od světa. Například (ale nejen) v letniční církvi Jednoty Božství (United Pentecostal Church) jsou normy posvěcení stejné jako v Poselství. Pravá svatost by neměla být nástrojem k vyvyšování se nad ostatní a k rozdělování lidí na lepší a horší, ale touhou líbit se Bohu, protože bez svatosti nikdo Pána neuvidí. Ze stejného důvodu však není důvodem k tomu, abychom ostatní křesťany, kteří to třeba nepochopili, považovali za nehodné toho, aby se nazývali součástí Těla Kristova nebo Nevěsty. Často si navzájem tolerujeme letité spory a nedostatek odpuštění nebo lenost či přejídání a věříme, že to Bůh nějak urovná, ale nedokážeme tuto milost uplatnit na lidi, kteří ani ne tak ignorují, jako spíš jinak chápou, co jsou normy posvěcení a oblékání.

Opakovaně jsme slyšeli, že jedinou cestou k vytržení je přijmout poselství bratra Branhama. Bratři z hnutí Sedmi hromů říkají totéž, ale přijetí Inspirace bratra Colemana. Totéž říkají mnohá další hnutí, která staví na člověku. Toto tvrzení popírá dostatečnost Písma, jako by samotné Písmo a učení v něm obsažené spolu s pětinásobnou službou nebyly schopny přivést věřícího k poznání plné Pravdy a dokonalosti v Kristu, a tím k účasti na vytržení.

Pokud jde o zdroje, které zkoumají život bratra Branhama z hlediska historických faktů, čerpali jsme při psaní tohoto dopisu z těchto internetových stránek: provetheclaims.wixsite.com, searchingforvindication.com oraz believethesign.com. Vřele Vám doporučujeme, abyste si tyto stránky důkladně prostudovali.

Napsali jsme Vám, drazí bratři, „poněkud směleji“, protože to, o čem píšeme, je nesmírně důležité. Věřte nám, že to, co jsme napsali, vychází z hloubi našich srdcí. Modlíme se, aby těchto několik desítek stránek pro vás bylo z dlouhodobého hlediska k duchovnímu prospěchu. Věříme, že každý jednotlivý problém předložený v tomto dopise pečlivě zvážíte a prozkoumáte. Zajímají nás vaše odpovědi na konkrétní věci, které jsme předložili. Jsme otevřeni dalšímu setkání, abychom diskutovali, modlili se a dospěli ke vzájemnému porozumění podle Boží vůle a k Jeho slávě.

Milujeme vás z celého srdce, drazí bratři. Moc pro nás znamenáte. Naší touhou je, aby se Kristovo tělo budovalo a mělo společenství v nekvašených chlebech upřímnosti a pravdy.

Dvě fotografie a k nim příslušející komentář v kapitole Oblak z roku 1963 doplnil Josef Potoček, Hradec Králové (srpen 2023).

Tento český překlad byl pořízen z polského originálu https://letter.williambranham.eu s použitím internetového překladače a následně pečlivě zkorigován. Není-li uvedeno jinak, všechny biblické citace a zkratky biblických knih jsou uvedeny ve znění podle Českého studijního překladu, KMS, Praha 2009. Josef Potoček.

[1] Present Truth Ministries – Jason DeMars z Bethel Tabernacle, Severní Karolína (pastor - Jason Watkins), https://www.facebook.com/ptmcontender/

[2] 62-0612 Větší než Šalomoun je zde, odstavec 39

[5] Zájemce odkazujeme na knihu Dokonané tajemství, nejvýznamnější dílo C. T. Russella na téma knihy Zjevení.

[6] ερχεται (erchetai) je nedokonalá forma přítomného času έρχομαι (erchomai). To znamená, že "přichází". Zarembův doslovný překlad říká: „Eliáš vskutku přichází a všechno napraví“ (Mat. 17:11), „Eliáš jako přicházející nejdříve, vskutku vše napravuje“ (Mar. 9:12).

[7] ř. porneia: znamená široce chápanou sexuální nemorálnost, nejen předmanželské vztahy; může zahrnovat i cizoložství, které je jako mimomanželský vztah formou pornei – smilstva